Jan Dismas ZELENKA

Jan Dismas Zelenka byl současníkem Bacha, Händla, Vivaldiho a dalších mistrů evropského hudebního baroka. Narozdíl od těchto skladatelů bylo však Zelenkovo jméno udržováno v dějinách hudby dlouhou dobu spíše tradicí než skutečným poznáním skladatelovy tvorby. Teprve v druhé polovině 20. století nastalo v širokém mezinárodním měřítku zno¬vuobjevování Zelenkova díla a jeho hodnocení. Na jeho základě můžeme dnes Zelenku srovnávat s předními skladateli jeho doby. 
Jan Dismas Zelenka se narodil r. 1679 jako syn varhaníka a učitele v Louňovicích pod Blaníkem. Studoval s největší pravděpodobností u je¬zuitů v pražském Klementinu. Poté působil ve službách hudebně vzděla¬ného hraběte Hartiga, který byl proslulý jako velký milovník nejnovější italské hudby. Někdy v letech 1710 - 1711 odešel Zelenka do Drážďan, kde zůstal (s výjimkou pobytů ve Vídni a v Praze) až do konce svého života. V Drážďanech - sídelním městě saského kurfiřta a polského krále Friedricha Augusta 1. - se právě v té době vytvářelo důležité kulturní stře¬disko, v němž hudba hrála významnou roli. Postupně se zde sešli skladatelé a hudebníci zvučných jmen jako byli např. J. D. Heinichen, G. Pisendel, A. Lotti, C. H. Graun, F. M. Veracini a J. A. Hasse. J. D. Zelenka od počátku usiloval prohloubit si své vzdělání cestou do Francie a Itálie. Při vyřizování své žádosti u saského dvora však nebyl příliš úspěšný. Jeho žádost byla zpočátku zamítnuta a teprve v letech 1716 - 1719 směl doprovázet korunního prince na cestě do Vídně a snad i do Itálie. Pobytu ve Vídni využil Zelenka ke studiu u císařského dvorního kapelníka a teoretika J. J. Fuxe. Po návratu do Drážďan sehrál Zelenka nezastupitelnou roli v oblasti katolické chrámové hudby. Přesto se mu nepodařilo za celou dobu svého drážďanského působení zaujmout také odpovídající postavení. Nastoupil jako kontrabasista v drážďanské dvorní kapele, a ačkoli dlouhá léta zastupoval nemocného kapelníka Heinichena, nepodařilo se mu po jeho smrti (r. 1729) získat oficiálně kapelnické místo. Na tento post byl r. 1733 jmenován v Itálii vyškolený renomovaný skladatel J. A. Hasse, který lépe vyhovoval vkusu drážďanského dvora. V r. 1723 navštívil Zelenka Prahu. Pražští jezuité si u něho objednali hudbu ke hře "Sub olea pacis et ralma virtutis" určené pro pražskou korunovaci císaře Karla VI. Skladatel sám kompozici před císařským dvorem dirigoval. Tato událost znamenala pro něho vrchol společenského uznání. V Drážďanech se však Zelenkovi nedostalo žádných zvláštních poct. Poslední desetiletí svého života strávil v ústraní. V té době vzniklo už jen několik děl, tato však patří k vrcholům skladatelovy tvorby. Jan Dismas Zelenka zemřel 23. prosince 1745. 
Zelenka byl autorem především chrámové hudby, což vyplývalo z jeho povinností zastupujícího kapelníka. Komponoval mše, rekviem, žalmy, Magnificat, hymny, antifony,litanie, Te Deum, lamentace, responsoria, Miserere, kantáty a oratoria pro Svatý týden aj. Oproti asi 150 chrámovým skladbám jsou světské skladby svým počtem jen nepatrným zlomkem tvorby. Tvoří jej několik vokálních děl a instrumentální skladby (5 Capriccií, Concerto, Hipocondrie, Ouverturo, Symphonie, triové sonáty). 
Mezi instrumentálními díly zaujímá nejvýznamnější postavení 6 trio¬vých sonát ZWV 181 pro dva hoboje (event. housle a hoboj), fagot a basso continuo. Tyto sonáty, odpovídající dobovému typu čtyřvěté sonáty "da chiesa", tvoří jeden z vrcholů Zelenkova kontrapunktického umění. Naroz¬díl od tradičně pojímané triové sonáty posílil Zelenka úlohu fagotu, který z pouhého doprovodného nástroje povýšil na samostatný melodický hlas, kladoucí velké nároky na virtuozitu interpreta (zvláště v sonátách č. 4 - 6). 

Zelenkovy triové sonáty ZWV 181 pro dva hoboje (event. housle a hoboj), fagot a basso continuo jsou dílem velmi pozoruhodným a bezpochyby zcela právem právě ony zahájily rozsáhlou meziná¬rodní renezanci Zelenkova díla. Jejich novodobým objevitelem byl v padesátých letech našeho století Carnillo Schoenbaum, který je vy¬dal v edici Hortus Musicus (Barenreiter - Verlag) v letech 1954 - 1962. Poprvé nahrál tyto sonáty před více než dvaceti lety (v r. 1970) švýcar¬ský hobojista Heinz Hol1iger. Tato nahrávka, doplněná studií H. Hol¬ligera ,,(K)ein (Klein) - Meister des Barock", vzbudila v hudebním světě zaslouženou pozornost a vyvolala vlnu velkého zájmu o další Zelenkovu tvorbu. 
Triová sonáta pro dva melodické nástroje a basso continuo se stala centrální instrumentální formou v baroku. Vznikla počátkem 17. století a vykrystalizovala v díle A. Corelliho jako tzv. "sonata da chiesa" a "sonata da camera". Zelenka měl zajisté řadu možností po¬znat triové sonáty svých současníků. V době svého vídeňského po¬bytu a studia u J. J. Fuxe v letech 1716 - 1719 se seznámil také s triovými sonátami svého učitele. Tyto ho pravděpodobně zaujaly natolik, že čtyři z nich zařadil do své sbírky nazvané "Collectaneo¬rum musicorum libri quatuor", do níž si opisoval, nebo nechal opsat skladby některých autorů. 
Zelenkovy triové sonáty nejsou datovány (dříve byla v muzikologické literatuře uváděna leta 1715 - 1716), nyní je jejich vznik kladen až do let 1721 - 1722. Stejně jako Fuxovy sonáty take sonáty Zelenkovy jsou komponovány "con due bassi obligati". Tato praxe, v níž cem¬balo a basso hrají jednoduchý spodní hlas a violoncello s fagotem lehce figurovaný horní continuový hlas, byla již kolem r. 1700 poně¬kud zastaralá. To, že se Zelenka přidržel této praxe, lze snad vysvětlit právě vlivem Fuxovým. Zelenka však dovedl tuto kompoziční tech-niku ještě dále. Fagotu připsal vysoce virtuózní sólové partie a osa¬mostatnil nebo kombinoval basové hlasy ve smyslu koncertantního sóla a tutti (zvl. v sonátách 4 - 6). Vznikly tak de facto kompozice pro tři melodické hlasy a basso continuo, které můžeme zařadit pod pojem triové sonáty jen velmi rámcově. Úlohu fagotu zdůraznil sám Zelenka originálním titulem: "Sonate a due Hautbois et Basson con due bassi obligati", kde výslovně zdůraznil význam fagotu (bas¬son) vedle dvou hobojů. Samotný titul je pro barokní kompozici nety¬pický. Skladatelé v té době označovali své kompozice většinou jen obecně „a 2" (pro dva melodické nástroje), které mohly být obsazeny podle podmínek ansámblu nebo podle vkusu interpretů a posluchačů (hoboje, flétny, housle). 
S výjimkou sonáty č. 5 odpovídají Zelenkovy sonáty svou formou typu sonata da chiesa. Jsou čtyřvěté. "Na počátku stojí vážná, pomalá veta v 4/4 taktu s tečkovaným rytmem, na ni navazuje rozšířena rychlá fugovaná věta stejně tak v 4/4 taktu a na třetím místě následuje po-měrně rychlá, výrazná věta v třídobém metru, často akcentovaná sledy disonantních průtahů plných napětí a jejich rozvedením. Konečně na posledním místě je živa vzletná homofonní taneční věta ve dvou- nebo třídobém taktu, často s výrazným hlavním tématem a naznačenou ron¬dovou formou" (W. S. Newman). Od takto koncipovaných sonát se vý¬razně odlišuje sonáta č. 5, která je třívětá a stylisticky odpovídá typu italského concerta grossa s charakteristickým střídáním tutti a sóla. 
Pro Zelenkovy sonáty je příznačná častá chromatika, rychlý har¬monický rytmus, disonance, skoky v melodické linii (často ve fagotu) a typické mollové tóniny. Svou hloubkou výrazu a kontrapunktickým mistrovstvím patří bezesporu nejen k tomu nejlepšímu, co Zelenka za svůj život zkomponoval, ale i k nejlepším skladbám svého druhu, do¬chovaným z období vrcholného baroka. 

Podrobnosti viz MK 0008 (1-3), MK 0009 (4-6) 

Total time 105:55