Tango. Fenomén, který prošel závratnou proměnou od své nejsyrovější podoby zrozené ve špinavých putykách a vykřičených domech Buenos Aires a Montevidea po virtuózní a přesto tak čistý styl „nového tanga“ Astora Piazzolly (1921-1992). Na svém triumfálním tažení pokořilo tango nejen svět hudebníků a tanečníků. Stalo se inspirací tvůrcům z rozmanitých odvětví a odvážně překračuje hranice umění. Pro své vyznavače je to životní styl, filozofie, stav mysli. Na okamžik odkrývá lidské hloubky, vášně, slabiny – a elegantním gestem je znovu halí do rafinovaného závoje spředeného z rytmu, napjatých váhavých tónů a pohybů. 

Vzniklo koncem 19. století jako důsledek mísení kulturních tradic původního obyvatelstva a evropských přistěhovalců. Tango disponuje marnotratně pestrou škálou podob, v jeho tradiční podobě ale rozmanitost kořenů sjednotil charakteristický rytmický zvuk bandoneonu. Pro nejchudší společenské vrstvy bylo tango – zpívané, hrané a tančené – jediným únikem z drsného světa oblasti Río de la Plata, k jakému měly přístup. V barech, nevěstincích, na ulici, tam všude živelně bujelo a získávalo na síle. V počátcích bylo tango, které je dnes často vnímáno především jako tanec povýtce smyslný a erotický, tančeno dvěma muži. Ženská partnerka tehdy v prostředí, kam přicházeli muži za prací, byla vzácností a první tanečnice se rekrutovaly z personálu vykřičených domů. Možná tehdy tango získalo příchuť něčeho drsného, nebezpečného, hovořícího o odvaze i zbabělosti, odrážejícího záblesk rychle taseného nože. 

Mužnost a ženskost vyhrocená v napjatém a tichém souboji. Melancholie, stesk, ale taky živelnost a síla. Taková opravdovost emocí a postojů nemohla dlouho zůstat bez povšimnutí a tango se stalo z výlučného vlastnictví spodiny projevem svobody a vzpoury proti pokrytecké morálce ve vyšších vrstvách argentinské společnosti. Zároveň se stalo módou i ve starém světě, kam se dostalo spolu s navrátilci z cesty za lepším životem za velkou louží, a jeho nadšené přijetí v Evropě usnadnilo jeho proniknutí do „lepších salonů“ i v rodné zemi. Evropská varianta tanga opustila původní živočišnou smyslnost a intimitu a upřednostnila jeho okázalé, divadelní rysy. 

První období všeobecného rozkvětu tanga proběhlo v intervalu dvacátých až padesátých let minulého století a vzešla z něj dodnes skloňovaná jména jako Carlos Gardel (1887/90–1935), Juan D’Arienzo (1900–1976), Aníbal Troilo (1914–1975), Osvaldo Pugliese (1905–1995) ... V roce 1955 proběhl státní puč a tango se stalo pronásledovaným politickým symbolem argentinského nacionalismu, nesmělo se veřejně provozovat a pomalu spělo ke svému zániku. Znovuzrození v podobě nového stylu Tango nuevo přinesla až osobnost virtuózního bandoneonisty a autora Astora Piazzolly, který propojil tepající sílu tanga s evropskou klasickou tradicí a svěžestí amerického jazzu. Pro Evropany bylo nové tango zjevením, ve vlasti se prosazovalo pomaleji a v tanci se začalo projevovat až v devadesátých letech díky tanečníkům jako Pablo Verón nebo Gustavo Naveira.