Antonín REJCHA

Dechové kvintety  zaujmají v Rejchově  tvorbě  velmi významné místo a  on  sám  si na  nich tak velmi zakládal.  Vydal je ve čtyřech cyklech po  šesti kvintetech. První sada, opus 88., do  níž  náleží  i  dva  z  kvintetů  na  této nahrávce, byla provedena roku  1818 v Paříži s nesmírným  ohlasem, který také přispěl k Rejchově profesuře na  pařížské  konzervatoři.  Jde o  opravdu  výjimečná  díla, která  jsou  významnou kapitolou v historii komorní  hudby.

Dechový kvintet e moll op.100 č.4 zahajuje zpěvný pomalý úvod plynule pokračující energickým sonátovým allegrem, s příznačně pestrým souborem témat a neméně pestrým harmonickým pohybem. 2. věta je cyklus melodicky i výrazově překrásných variací na zpěvné téma v A dur. Následující rychlý menuet má spíše charakter scherza. Finální věta je vystavěna v sonátové formě kombinované s rondem a přináší opět celý svazek melodicky nápaditých témat v brilantní komormí sazbě. 
Dechový kvintet B dur, op.100, č.6, poslední Rejchovo dílo tohoto druhu, je po kompoziční stránce jedním z nejdokonalejších a také nejosobitějších. Mezi pomalým úvodem a vlastním sonátovým allegrem 1. věty je dosažena poměrně vysoká úroveň kontrastu v tempu i výrazu. Pomalá věta je naopak ve své zpěvnosti a vyrovnanosti výsostně mozartovská. Na ni navazuje rychlý, scherzový Menuet, v němž Rejcha umně rozvíjí stručný, úsečný "beethovenovský" motiv. Zvláštností finální věty je pomalý úvod před hlavní allegrovou částí - u Rejchy sice nejde o jediný případ pomalého úvodu ve finální větě, ovšem i tak je to postup dosti netradiční. Několikanásobná připomínka pomalého úvodu v průběhu finální věty znamenitě vylehčí její formu. 

Tvorbě pro sólový klavír se Rejcha věnoval především v době svého vídeňského působení. Klavírní sonáta Es dur, op.43 vznikla právě v tomto období, v roce 1804. Je na ní patrný vliv vídeňského klasicismu, a to především Haydnův, ale i Beethovenův. Zároveň se zde však Rejcha projevuje jako zralý mistr, který usiluje o individulní projev. 
Mimořádného významu dosáhl Rejcha svojí tvorbou pro dechové nástroje. Věnoval se jí sice již dříve, ale k největší dokonalosti dospěl v pařížském období. Dechové nástroje, zvlášť dřevěné, prožívaly ve Francii 1. poloviny 19. století období velkého rozkvětu. Většina z nich prošla právě v této době podstatnými konstrukčními změnami, které změnily jejich zvuk i technické možnosti. Experimentování tehdejších francouzských nástrojářů našlo obdobu v Rejchově díle. Napsal velké množství skladeb pro různé, často i netypické obsazení těchto nástrojů. Dechové kvintety jsou pak jeho vrcholnými díly a jsou považovány za první svého druhu. Celkem vydal tiskem čtyři svazky dechových kvintet. Kvintet Es dur, op.100, č.3 pro flétnu, hoboj, klarinet, lesní roh a fagot pochází ze třetí sbírky, která vyšla v Paříži v roce 1819. 
Příkladem Rejchovy tvorby pro neobvyklé nástrojové kombinace je jeho Grand quatuor concertant Es dur, op.104 klavír, flétnu, fagot a violoncello. Tiskem vyšel v Paříži roku 1824. Je psán s velkým smyslem pro vytěžení všech technických i výrazových možností nástrojů. Rejcha zde uplatňuje svoji novátorskou skladebnou a instrumentační nauku a i celkovým výrazem se již pohybuje zcela na půdě hudebního romantismu