Jaroslav JEŽEK

Roku 1925 se odehrálo v malém, téměř nevybaveném divadélku v Praze na Žižkově podivné představení hry francouzského klasika Molièra v provedení skupiny studentů. Ve stejné době se pokoušel ve třídě Karla Boleslava Jiráka na Pražské konzervatoři jiný student vypořádat s klasickými zákony hudební kompozice. V dal?ích třech letech svedl osud tyto generační druhy dohromady a vznikla jedinečná tvůrčí dílna, jejíž "ochrannou známkou" se stala tři písmena, V + W + J. Jiří Voskovec (1905 - 1981) Jan Werich (1905 - 1980) a jejich kamarádi při zmíněném Žižkovském představení komedie Georges Dandin 10. května 1925 z rozvernosti, hlavně však z touhy po uměleckém dobrodružství, z hledačského nadšení a nechuti ke všemu jakoby jednou provždy danému, porušili všechna pravidla uvádění klasických her. Jaroslav Ježek (1906 - 1942) svým absolventským Klavírním koncertem, uvedeným 23. června 1927 Českou filharmonií ve vznešeném sále Rudolfina, porušil podobným způsobem zákony stylu "vážné hudby", když napsal první větu jako foxtrot a pomalou jako tango. Mezitím již vystupovali Voskovec a Werich jako sehraná dvojice, jejich zprofesionalizované "Osvobozené divadlo" za sebou mělo několik úspěšných premiér, ale také první rozčarování z rozchodu s režisérskou osobností Jiřího Frejky, hrozbu vyčerpání nápadů a stereotypu. "Napsali jsme za sezónu pět her a k tomu ještě uvedli řadu cizích, nakonec jsme se oba roznemohli, pak půl orchestru, tušíc brzké zhroucení podniku, dalo výpověď, a to jsme angažovali Ježka, aby nám pomohl zachránit tonoucí loď. Byli jsme po uši v dluzích a vydali jsme se na jarní turné po republice, doufajíce v zázrak. Naštěstí se dostavil..." První hrou, pod níž byli podepsáni všichni tři, byla revue Premiéra Skafandr 12. března 1929 (to již hrálo Osvobozené divadlo v sále Adrie na Václavském náměsti). Potvrdilo se, že sázka na Ježka se vyplatila. Napsal pro tuto hru sice jen tři čísla, mezi nimi však hned jeden ze svých největčích hitů, foxtrott Tři strážníci, první skladbu, v níž se tak jedinečně pojí Ježkův smysl pro rytmus a hra s češtinou, kterou neodolatelně ovládali Voskovec s Werichem. Úspěšný foxtrot byl později zařazen i do hry Ostrov Dynamit z roku 1930. Ježek nejdřív váhal, ke kterému žánru se přiklonit. Měl přece seriózní hudební vzdělání a počáteční úžas, který vzbudila jeho absolventská skladba, mu nakonec vynesl uznání, velkou poklonu samotného Josefa Suka, u nějž pak ještě dva roky studoval mistrovskou školu, a stipendium v Paříži. V Osvobozeném divadle se okamýitě stal "hudebním šéfem" a činnost pro divadlo jej stále více pohlcovala, Ježek se však dokázal spolehlivě pohybovat v obou stylech až do konce života a osobitým způsobem je vzájemně prolínat. To mu také umožnilo, aby v kompozicích pro divadlo nikdy neupadl do mechanické triviálnosti a ve vážné oblasti své tvorby do suchého konstruktivismu. Komponoval, hrál na klavír, řídil orchestr, a to vše bez ohledu na těžký handicap, jakým byla jeho téměř úplná slepota. Klavír kvůli ní sice studovat nemohl, nebyl však bez něj možný; komponoval u něj, improvizoval, doprovázel v Osvobozeném divadle, jeho orchestrálním skladbám předcházela klavírní podoba. 

V únoru 1929 provedl Ježkův pozdější životopisec Václav Holzknecht v rámci koncertu Dělnické akademie jeho Petite Suite pro klavír. Vznikla za Ježkova pobytu v Paříři roku 1928. Cyklická skladbička spojuje dobové taneční rytmy (poslední větou je charleston) a harmonické novotvary ovlivněné jazzem se spolehlivě zvládnutým uměním stavby formy, které mu poskytlo klasické školení, např. v úvodním Preludiu tak trochu koketuje s Johannem Sebastianem Bachem. Ostatně Paříž byla pro podobná stylová "crossover" v té době živnou půdou. 13. ledna 1931 (divadlo mezitím přesídlilo do sálu U Nováků ve Vodičkově ulici, kde prožilo svá nejlepší léta) se v Osvobozeném uskutečnila premiéra revueDon Juan & Comp., ve které zazněl další z Ježkových velkých hitů, Bugatti Step. Skladba byla poctou české automobilové závodnici Elišce Junkové, hrdince závodu Targa Florio, na němž startovala s vozem Bugatti. Stala se jednou z nejpopulárnějších Ježkových skladeb vůbec, jak v klavírní tak v orchestrální podobě. Z Don Juan & Comp. je také Isabel Valse, věnovaný postavě něžné Isabely, dívce, která má Dona Juana podvést, bohužel se však do něj skutečně zamiluje. Tanec loutky je ze hry Svět za mřížemi (premiéra 24. ledna 1933), která znamenala závěr té etapy vývoje Osvobozeného, v níž se jeho autoři pokoušeli léčit nemocnou společnost laskavým humorem. Ve chvíli, kdy stanul v čele Německa Adolf Hitler, to byla slepá ulička. 

Osvobozené divadlo se proměnilo v politickou scénu a až do svého uzavření nenechalo fašisty v klidu, německé ani české. V té době zaznamenal Jeřek také premiéry svých vážných skladeb v nově založeném hudebním spolku, který působil pod křídly výtvarníků ve spolku Mánes. "Hudební skupina Mánesa" sdružovala skladatele Františka Bartoše, Pavla Bořkovce, Išu Krejčího, klavíristu Václava Holzknechta, Jaroslava Ježka, jakýmsi "dopisujícím členem" byl Bohuslav Martinů. Zahajovací koncert spolku se uskutečnil 16. prosince 1932, na druhém, konaném 26. ledna 1933, zazněly v provedení Václava Holzknechta hned tři Ježkovy premiéry: cyklus Bagately, Etuda a v provedení zpěvačky Míly Ledererové s Holzknechtem u klavíru písně na slova Vítězslava Nezvala a Konstantina Biebla. Hlavní elementem Etudy je opět rytmus, je to temperamentní proud staccatové hudby s ostře vyráženými akcenty. Bagately nevznikly jako jednotný záměr, jednotlivé skladbičky byly do cyklu seřazeny dodatečně. Opět svědčí o Ježkově schopnosti jednoduchými prostředky vytvářet kontrastní nálady, na malé ploše vytvarovat nápad do precizní pointy. V Mánesu měla premiéru také Rapsodie, a to na večeru novinek 9. května 1938. Jejím prvním interpretem byl opět Václav Holzknecht. Už to není jen hravá radost z rytmu, harmonických překvapení, maličko líbezného sentimentu jako závanu romantismu minulosti, ozývají se také naléhavé, vzpurné tóny a pochyby. Je to chmurná předpověď. O měsíc dříve, 8. dubna 1938, měla premiéru poslední hra Osvobozeného divadla,Pěst na oko aneb Caesarovo finále. Rakousko už mezitím patřilo k Říši a Henleinovci v Československu byli stále neomalenější. Hra Pěst na oko byla opět postavena na boření divadelní iluze, bořila však také iluze o historických hrdinech a velkých činech. Skutečnými hrdiny, kteří hýbou dějinami, jsou ti malí, bezejmenní. Ježek napsal pro tuto hru patnáct čísel, mezi nimi svěží valčík Jarní vítr. Rozfoukat mraky nacismu však nedokázal. V listopadu 1938 bylo Osvobozené divadlo uzavřeno, 9. ledna 1939 odletěli Voskovec, Werich a Ježek do amerického exilu. Ježek se z něj nevrátil. Zemřel v New Yorku na Nový rok 1942. Z tohoto období je i zapomenutá skladba Grande Valse Brillante, premiérovaná až v roce 1966.