Ludwig van BEETHOVEN

Kompozice Trojkoncertu C dur op. 56 pro klavír, housle, violoncello a orchestr Ludwiga van Beethovena (1770–1827) spadá do období prvních skic k páté symfonii a čtvrtému klavírnímu koncertu, práce na opeře Leonora (Fidelio), vzniku klavírních sonát op. 53 (Valdštýnské) a op. 57 (Appassionaty). Obsazení tří sólových nástrojů a orchestru poukazuje na jedné straně zpět do historie, k praxi concerta grossa se sólistickou skupinou a orchestrálním tutti, a ke koncertantní symfonii, jak ji známe např. z tvorby Mozartovy. Zároveň však naznačuje další vývoj, který vedl k symfonizaci sólisitického koncertu. V dopise lipskému vydavateli Breitkopfovi 26. srpna 1804 Beethoven sdělil, že má zájem, aby dílo vyšlo co nejdříve, neboť jeho „skladba se třemi koncertujícími hlasy je cosi nového“. Podle některých domněnek byl klavírní part určen habsburskému arcivévodovi Rudolfovi (příštímu olomouckému arcibiskupovi), s ním se však Beethoven seznámil až o několik let později; nositelem dedikace je kníže František Josef Maximilián Lobkovic. Roku 1807 vyšla skladba pod názvem Grand Concerto Concertant tiskem, první veřejné provedení se uskutečnilo v květnu 1808 ve Vídni. Klavírní part zřejmě hrála Marie Bigot (která byla také první interpretkou Appassionaty), houslistou premiéry byl pruský dvorní hudebník Carl August Seidler, který se zdržoval několik let ve Vídni (jeho tchánem byl český skladatel Antonín Vranický), violoncellistou Antonín Kraft, původem z Čech. Z trojice sólových nástrojů je nejvýraznější part violoncella, které exponuje sólové téma první věty a rovněž v druhé větě má výrazný kantabilní úsek. První věta je nejrozsáhlejší větou Beethovenových cyklických skladeb vůbec; tématický materiál je exponován čtyřikrát (sólovými nástroji a orchestrem), Beethovenova vynalézavost však nedopustí, aby věta působila předimenzovaně. Její závažnost je kompenzována zvukovým půvabem druhé věty. Jak prozrazuje označení „alla polacca“, uplatňuje finální rondo tehdy oblíbený polonézový taneční rytmus.

V květnu 1795 vyšlo ve Wiener Zeitung oznámení subskripce Beethovenových tří trií pro klavír, housle a violoncello (Es dur, G dur a c moll), ohlášených jako „œuvre première“, op. 1. Jejich vydání tiskem se uskutečnilo na popud knížete Karla Lichnovského a jemu jsou tria věnována. V Lichnovského domě také byly v březnu 1795 skladby poprvé provedeny, za přítomnosti Josepha Haydna, který se právě vrátil z Anglie. Beethoven se tehdy ještě považoval za Haydnova žáka, ve svém op. 1 se však už od vzorů osvobozuje. Čtyřvětost trií (namísto dosud obvyklé třívětosti) prozrazuje snahu, dodat komorním skladbám tohoto obsazení symfonický rozměr – v tomto smyslu souvisí Beethovenova klavírní tria s o několik let později komponovaným Trojkoncertem. Vyhlášení subskripce na op. 1 neznámého skladatele znamenalo pro nakladatele riziko, bylo nutno získat alespoň 35 předplatitelů, aby se výlohy vrátily, díky agitaci Lichnovského však byl náklad mnohonásobně překročen. Klavírní trio c moll je z trojice považováno za nejzdařilejší. Beethoven v cyklických skladbách odjakživa usiloval o vnitřní souvislost vět; zde je například takovým vazebným prvkem zdůrazňovaný interval mollové tercie c-es v první a finální větě. Roku 1817 se Beethoven ke skladbě vrátil, nikoli z vlastní vůle, nýbrž na žádost amatérského hudebníka, který jeho skladbu přepracoval pro smyčcový kvintet a požádal skladatele o korektury. Různá aranžmá pomáhala popularizaci díla a proto Beethoven neodmítl, raději se ale ujal skladby sám, opatřil ji vlastním opusovým číslem 104 a na rukopis poznamenal, že „originál podlehl ohni“.