Triové sonáty 4-6 ZWV 181 / Trios Sonatas 4-6 ZWV 181 / Jan Dismas ZELENKA (1679 - 1745)

Zelenkovy triové sonáty ZWV 181 pro dva hoboje (event. housle a hoboj), fagot a basso continuo jsou dílem velmi pozoruhodným a bezpochyby zcela právem právě ony zahájily rozsáhlou meziná¬rodní renezanci Zelenkova díla. Jejich novodobým objevitelem byl v padesátých letech našeho století Carnillo Schoenbaum, který je vy¬dal v edici Hortus Musicus (Barenreiter - Verlag) v letech 1954 - 1962. Poprvé nahrál tyto sonáty před více než dvaceti lety (v r. 1970) švýcar¬ský hobojista Heinz Hol1iger. Tato nahrávka, doplněná studií H. Hol¬ligera ,,(K)ein (Klein) - Meister des Barock", vzbudila v hudebním světě zaslouženou pozornost a vyvolala vlnu velkého zájmu o další Zelenkovu tvorbu. 
Triová sonáta pro dva melodické nástroje a basso continuo se stala centrální instrumentální formou v baroku. Vznikla počátkem 17. století a vykrystalizovala v díle A. Corelliho jako tzv. "sonata da chiesa" a "sonata da camera". Zelenka měl zajisté řadu možností po¬znat triové sonáty svých současníků. V době svého vídeňského po¬bytu a studia u J. J. Fuxe v letech 1716 - 1719 se seznámil také s triovými sonátami svého učitele. Tyto ho pravděpodobně zaujaly natolik, že čtyři z nich zařadil do své sbírky nazvané "Collectaneo¬rum musicorum libri quatuor", do níž si opisoval, nebo nechal opsat skladby některých autorů. 
Zelenkovy triové sonáty nejsou datovány (dříve byla v muzikologické literatuře uváděna leta 1715 - 1716), nyní je jejich vznik kladen až do let 1721 - 1722. Stejně jako Fuxovy sonáty take sonáty Zelenkovy jsou komponovány "con due bassi obligati". Tato praxe, v níž cem¬balo a basso hrají jednoduchý spodní hlas a violoncello s fagotem lehce figurovaný horní continuový hlas, byla již kolem r. 1700 poně¬kud zastaralá. To, že se Zelenka přidržel této praxe, lze snad vysvětlit právě vlivem Fuxovým. Zelenka však dovedl tuto kompoziční tech-niku ještě dále. Fagotu připsal vysoce virtuózní sólové partie a osa¬mostatnil nebo kombinoval basové hlasy ve smyslu koncertantního sóla a tutti (zvl. v sonátách 4 - 6). Vznikly tak de facto kompozice pro tři melodické hlasy a basso continuo, které můžeme zařadit pod pojem triové sonáty jen velmi rámcově. Úlohu fagotu zdůraznil sám Zelenka originálním titulem: "Sonate a due Hautbois et Basson con due bassi obligati", kde výslovně zdůraznil význam fagotu (bas¬son) vedle dvou hobojů. Samotný titul je pro barokní kompozici nety¬pický. Skladatelé v té době označovali své kompozice většinou jen obecně „a 2" (pro dva melodické nástroje), které mohly být obsazeny podle podmínek ansámblu nebo podle vkusu interpretů a posluchačů (hoboje, flétny, housle). 
S výjimkou sonáty č. 5 odpovídají Zelenkovy sonáty svou formou typu sonata da chiesa. Jsou čtyřvěté. "Na počátku stojí vážná, pomalá veta v 4/4 taktu s tečkovaným rytmem, na ni navazuje rozšířena rychlá fugovaná věta stejně tak v 4/4 taktu a na třetím místě následuje po-měrně rychlá, výrazná věta v třídobém metru, často akcentovaná sledy disonantních průtahů plných napětí a jejich rozvedením. Konečně na posledním místě je živa vzletná homofonní taneční věta ve dvou- nebo třídobém taktu, často s výrazným hlavním tématem a naznačenou ron¬dovou formou" (W. S. Newman). Od takto koncipovaných sonát se vý¬razně odlišuje sonáta č. 5, která je třívětá a stylisticky odpovídá typu italského concerta grossa s charakteristickým střídáním tutti a sóla. 
Pro Zelenkovy sonáty je příznačná častá chromatika, rychlý har¬monický rytmus, disonance, skoky v melodické linii (často ve fagotu) a typické mollové tóniny. Svou hloubkou výrazu a kontrapunktickým mistrovstvím patří bezesporu nejen k tomu nejlepšímu, co Zelenka za svůj život zkomponoval, ale i k nejlepším skladbám svého druhu, do¬chovaným z období vrcholného baroka.