Antonín DVOŘÁK

V písních uzrávala Dvořákova nejvlastnější hudební poetika, zosobněná vrcholnými a obecně nejmilovanějšími díly , i předpoklad písňové tvorby budoucí generace. 
Píseň byla pro skladatele romantické orientace druhem zvláště přitažlivým. Malá plocha a skromnost prostředků byly protikladem, ale zároveň i paralelou snah, jež vyjadřovala romanticky rozbujelá, sensitivní i exaltovaná tvorba symfonická a operní. Píseň mohla vyjadřovat nekonečně odstínů - citovost, emotivnost, radost a vášeň, touhu, smutek i naději. Prostřednictvím hudby byla poezie povýšena do sféry nejupřímnějších a nejintimnějších výpovědí. Od dob Schubertových a Schumannových tvořil písňový cyklus myšlenkový celek. Upřímností a nefalšovaností citů romantického umělce pak bylo zcela zákonitě objeveno i upřímné a nefalšované kouzlo lidové poezie. 
Dvořák byl nadšeným obdivovatelem Schubertovým. Jaromír Borecký - mimochodem autor jediné české specielní studie o Dvořákově písňové tvorbě (z roku 1912) - jej nazval "Schubertem české písně". Dvořák je vokálním skladatelem par excellence, tak jako pro Schuberta byla pro něj rozhodující bezprostřední sdělnost, kdy hudba tvoří "vlastní výraz duše". V písních uzrávala Dvořákova nejvlastnější hudební poetika, zosobněná vrcholnými a obecně nejmilovanějšími díly, i předpoklad písňové tvorby budoucí generace, představované Josefem Bohuslavem Foerstrem, Vítězslavem Novákem, Ladislavem Vycpálkem, Jaroslavem Křičkou a dalšími. 

Houslový koncert a moll op. 53 patří dnes jednoznačně ke kmenovému repertoáru tvorby tohoto druhu. Jako datum vzniku Koncertu a moll se obvykle uvádí datum 1879. 
Prvním interpretem Houslového koncertu a moll byl český houslista František Ondříček (1857 - 1922), premiéra se uskutečnila v Praze 14.10.1883 s orchestrem Národního divadla a dirigentem Mořicem Angrem. Dvořákův koncert je jedním z nejpřesvědčivějších děl koncertantního oboru. Melodická zpěvnost první věty a z ní ústící nesentimentální lyrismus věty druhé i tanečně pojaté finále, kde rovnováhu k energickému, zemitému furiantu tvoří nostalgická dumka, jsou zároveň dokladem Dvořákovy schopnosti vysoké umělecké stylizace lidových elementů. 
lidových elementů. 
Houslím věnoval Dvořák i populární drobničky - Romanci f  moll op. 11 (vzniklou mezi léty 1873 - 1877) a Mazurek e - moll op. 49 z roku 1879. Obě jmenované skladby mají verzi s klavírem i verzi instrumentovanou. Dvořák v nich uplatnil svou nevyčerpatelnou melodickou invenci, smysl pro strhující rytmičnost i výrazovou sílu hudebního lyrismu. 

Klavírní trio f moll z roku 1883 je jedním z formálně nejdůmyslnějších Dvořákových komorních děl. Spontánně srdečný Dvořák předchozího období zde projevuje dosud neznámou stránku svého uměleckého naturelu: téměř "symfonická grandiozita" vzdaluje tuto hudbu intimnímu charakteru komorního oboru. Dobová kritika se v názorech na skladbu značně lišila - Dvořák byl poměřován Smetanou, Beethovenem a Brahmsem. Jedna z největších autorit, obávaný Eduard Hanslick,, však po vídeňské premiéře roku 1884 nazval skladbu "dílem, které dozrálo na slunci nejušlechtilejší mužnosti". Dvořák už netvoří tak překotně, skladby mají dokonalejší tvar, aniž by ovšem bylo soustředěnější formou nějak potlačeno bohatství invence. Vedle sextetu op. 48 řadí trio Dvořáka "mezi nejpřednější mistry moderní hudby". 
V Triu Dumky op. 90 (z období 1890 - 1891) se Dvořák obrátil - jako ve své tvorbě mnohokrát - k lidovým inspiracím. Tentokrát to byla ukrajinská dumka, jejíž střídání nálad - protiklad zasněnosti a téměř tragického smutku s temperamentním a bouřlivým výrazem - daly ve spojení s Dvořákovou neutuchající melodickou vynalézavostí repertoáru komorní hudby vděčné a věčné dílo. 
V případě klavírního tria s názvem Dumky se poprvé jedná o šest samostatných skladeb tohoto druhu, spojených do cyklu. 
Dumky dodnes patří k nejoblíbenějším kompozicím svého druhu. Kontrasty nálad, které obsahuje hudba tohoto tria, přinášejí posluchačům bezprostřední emocionální zážitek. 

Antonína Dvořáka (1841 - 1904) a Johannesa Brahmse (1833 - 1897) spojoval nejen osobní vztah, ale i příbuznost uměleckých povah. Brahmsovo doporučení Dvořákových skladeb k vydání nakladatelstvím Simrock v Berlíně znamenalo rozhodující obrat ve Dvořákově životě. Tiskem Moravských dvojzpěvů a první řady Slovanských tanců překročila Dvořákova hudba české hranice. Oba skladatelé přispěli neodmyslitelně k vývoji symfonie, instrumentálního koncertu a komorní tvorby. Oba však také vytvořili obdivuhodná díla vokální: jak rozlehlé vokálně instrumentální kompozice, tak pozoruhodnou řadu písní. 
Antonín Dvořák znamená pro českou komorní píseň totéž, co znamenal pro písňovou tvorbu ve své době Franz Schubert. Dvořák překonal pojetí písňové kompozice jako prosté harmonizace vokální linky a jeho písňové cykly tvoří uzavřené tematické celky - navzdory tomu, že některé písně zpopulárněly natolik, že žijí svým samostatným životem. Básnická sbírka Cigánské melodie Adolfa Heyduka (1835 - 1923) vyšla koncem padesátých let minulého století. Verše byly záměrně psány jako nápodoba lidových písňových textů a není divu, že Dvořáka jejich prostota a upřímnost zaujala. Adolf Heyduk byl též autorem německého překladu textů, na nějž Dvořák svůj cyklus komponoval. Písně jsou věnovány komornímu pěvci Gustavu Walterovi (1835 - 1910), rodáku z Bíliny v severních Čechách, který také Dvořákovy Cigánské melodie poprvé provedl roku 1881 ve Vídni. Vedle Biblických písní jsou Cigánské melodie z Dvořákových písňových cyklů nejoblíbenější a nejprováděnější; zejména píseň Když mne stará matka se dočkala nesčetných úprav a provedení. 
Brahmsovy Cikánské písně op. 103 z let 1887-88 jsou psány na německé překlady ze sbírky 25 uherských lidových písní, které pořídil a Brahmsovi doporučil vídeňský kupec Hugo Conrat. Brahms realizoval cyklus původně pro obsazení vokálním kvartetem. Pro jednohlasou verzi cyklu vynechal skladatel písně 8 - 10 a jedenáctá píseň se tak dostala na osmé místo (v jednohlasé podobě jako Osm cikánských písní ve verzi pro vysoký nebo pro nízký hlas). O popularitě Brahmsova cyklu svědčí i cizí úpravy pro klavír sólo nebo pro klavír čtyřručně. I zde se setkáváme se jménem pěvce Gustava Waltera - při prvním soukromém provedení cyklu byl rovněž prvním interpretem. Cikánské písně uplatňují charakteristické rytmické, melodické a harmonické postupy, tzv. hungarismy, podle obvyklého způsobu, jaký hudba 19. století uplatňovala pro zdůraznění etnické příslušnosti. Tak jako u Dvořáka, ani u Brahmse nejsou tyto prvky laciným efektem. 
Pro Brahmsovu písňovou tvorbu obecně je typická organická jednota a uzavřenost formy, které Brahms dosahuje uplatněním stejnorodých motivů: hudební nápady nevrství, ale vytváří jakýsi řetězec variací.