Leoš JANÁČEK

Je všeobecně známo, že Janáček se velmi soustředěně věnoval studiu lidové písně. Dokonce velkou část svého života byl považován především za folkloristu, teprve v pozdějších letech začal být uznáván jako hudební skladatel.
Originálnost Janáčkova klavírního partu nás dodnes udivuje především  tím, jak slouží lidové písni. Sám napsal, že průvod  písně, tance i samostatná  taková  forma skladatele musí být téhož rázu jako nápěv. Nicméně přes to vše je jeho přínos patrně v každém směru. Klavírní průvod je blízký charakteru hry lidových hudebníků, slyšíme zde zřetelné napodobovánícimbálové hry, typické kontrování nebo zase vyzdobováníhudeckým způsobem. 

Lidová píseň byla  Janáčkovi hudbou  pravdy. Takto ji nazval   ve   svých   fejetonech.   Její  přirozená   hloubka inspirovala  skladatele  k  vytvoření  díla,  které  je samo pravdivé.  A Janáček  byl  přesvědčen,  že jen  taková  hudba přetrvá  staletí.
Volným   pokračováním    první   monotematické  části janáčkovského kompletu je tento  zdánlivě rozmanitý, a přece myšlenkově jednotný soubor.   Všechny čtyři  kompozice jsou svým způsobem  svázány s folklórem. Tři  z nich (Královničky z r.1889,  Ukvalská   poesie   z  r.1898, Lidová  nokturna z r.1906) náležejí do období,  kdy Leoš Janáček systematicky a vědoměčerpal z lidové písně, z tance, z poezie. Závěrečná Říkadla již  naznačují  určitou  syntézu posledního Mistrova  období. 

Podrobnosti viz MK 0015, MK 0016

"...Život je mladý. Je jaro. Nebojím se žít. Otevřít oči! Život je krásný!" 
Leoš Janáček (1928) 

Své dva smyčcové kvartety napsal Leoš Janáček v pozdním věku. Čím však byl starší, tím více směřoval k mládí, tím více po něm toužil. Mládí bylo pro skladatele inspirací, synonymem lásky a štěstí. V devětašedesáti letech komponoval první smyčcový kvartet "Z podnětu Tolstého Kreutzerovy sonáty", jako čtyřiasedmdesátiletý pak složil "Listy důvěrné" - druhý kvartet. Dvě vrcholná komorní díla se zrodila v Janáčkově posledním tvůrčím období, stejně jako sextet Mládí, Říkadla, Concertino, Capriccio, Glagolská mše, opery Věc Makropolus a Z mrtvého domu. 
Oba kvartety mají něco společného. Z filozofického hlediska je to vztah muže k ženě a právo ženy na štěstí, svobodný a důstojný život. Ostatně žena - matka, manželka a milenka - prostupuje jako téma téměř celým Janáčkovým dílem. 
V 1. smyčcovém kvartetu "Z podnětu Tolstého Kreutzerovy sonáty" se k lidskému subjektu, k ženě, dostává Janáček vnějším podnětem. Stal se jím příběh, který ve své novele zpracoval ruský spisovatel Lev Nikolajevič Tolstoj. Nazval ji Kreutzerova sonáta podle Beethovenovy skladby, která v této novele hraje důležitou roli. Působí na emotivní jednání manžela a je příčinou tragédie manželky. Analýza této skutečnosti byla pro Janáčka silnou inspirací a přivedla skladatele k hudebnímu ztvárnění a vyjádření vlastního názoru: "Měl jsem na mysli ubohou ženu, trápenou, bitou, ubitou... ." Dílo koncipoval dramaticky se čtyřmi větami jako expozici, peripetii, krizi a katastrofu. Všechny čtyři hlasy - dvoje housle, viola, violoncello - jsou v kvartetu vedeny samostatně, jsou zpěvné, jako by nepotřebovaly doprovod. Skladatel využívá i opakované nápěvy - podle jeho teorie tzv. sčasovky a sčasovací vrstvy, jakoby výkřiky nebo citově vypjatá řeč, které dodávají hudebnímu dílu kontrastnosti a zajímavosti. Autor jako mistr dramatu vytváří takto účinně napětí, které zesiluje či utlumuje využíváním barevnosti zvuku jednotlivých nástrojů. Smyčcový kvartet číslo 1 komponoval Janáček od 30. října do 7. listopadu 1923 a věnoval ho Českému kvartetu (K. Hoffmann, J. Suk, J. Herold a L. Zelenka). Tento komorní soubor uskutečnil premiéru díla 17. října 1924 na koncertě Spolku pro komorní hudbu v Praze. 
Ve 2. smyčcovém kvartetu "Listy důvěrné" se Janáčkovo osobní štěstí a opojení rozvíjí ve skladbě od konkrétního niterného pocitu lásky až k humanitě a k myšlence zodpovědnosti k člověku. Patří k nejvýznamnějším skladbám českého hudebního expresionismu. "Listy důvěrné", jak je sám autor nazval, jsou pak největším svědectvím jeho pozdního velkého citu, nejintimnějším dílem, dílem lásky. Symbolem Janáčkovy touhy je zejména viola (pro její part Janáček zamýšlel použít violu d'amour). Tematicky jsou nejtěsněji spojeny první a druhá věta, stavebně nejsoustředěnější je věta třetí, v níž místy využívá variační techniku. Úryvkovitost Janáček obdivuhodně stmeluje motivickou obměnou, proměnou a záměnou, všechny nápady, nálady a změny vyrůstají z jednoho tematického jádra. Paní Kamile Stöslové, která inspirovala toto dílo, se skladatel vyznává: "... tolik let jsi mi, aniž o tom víš, ochránkyní na všechny strany....". Janáček psal "Listy důvěrné" v posledním roce svého života od 29. ledna do 19. února 1928. 2. smyčcový kvartet poprvé zazněl v Brně. Hrálo dne 25. května 1928 Moravské kvarteto (F. Kudláček, J. Jedlička, J. Trkan, J. Křenek). 
Skladba dle Janáčka "krásná, zvláštní, bujná, oduševnělá, mimo vši pochybnost" měla být uvedena v létě v podání Českého kvarteta. Této radosti se však Janáček už nedožil. Následkem onemocnění zemřel 12. srpna 1928. 
Janáčkova smyčcová kvarteta, která prošla několika revizemi, jsou mladá svou moderností, a to jak myšlenkovou, tak kompoziční. Jsou vrcholem kvartetní tvorby 20. století.