Gotické vánoce v Čechách / GOTHIC CHRISTMAS IN BOHEMIA (1300 - 1450)

Kód položky: MK0058

VÁNOCE VE STŘEDOVĚKU

V raném křesťanství se slavily zpočátku jen události kolem Ježíšova ukřižování a zmrtvýchvstání, tedy velikonoční cyklus svátků. Když se pozornost rozšířila i na narození Ježíše  Krista, začalo se již ve třetím století zmiňovat datum 25. prosince. Šlo o pokřesťanštění římského náboženského svátku Dies natalis Solis invicti (Den narození neporaženého Slunce) spojeného se zimním slunovratem. Ještě do raného středověku však byla hlavním dnem slavnost Zjevení Páně dne 6. ledna. Kromě narození Spasitele se v ten den připomínal i příchod mágů z Východu (legendárních Tří králů) popisovaný v Matoušově evangeliu. Spolu se začátkem Ježíšova pozemského života se připomínal i začátek jeho veřejného působení, při němž Jan Křtitel ponořil Ježíše do vod Jordánu a na něj jako holubice sestoupil Duch svatý. Připomínalo se i znamení, jímž manifestoval svou moc proměňovat lidské životy, totiž proměnění vody ve víno při svatbě v Káni Galilejské. Právě v době, z níž pocházejí skladby na tomto kompaktním disku, se vánoční oslavy rozšiřují a jednotlivé události se slaví zvlášť. Vánoční dny už mají podobnou náplň jako v novověku. Předvečer slavnosti, který dnes známe jako Štědrý den, se slavil jako svátek prvních lidí, Adama a Evy. Ke slavnosti se připojil oktáv, jakési osmidenní prodloužení slavnosti (a slavností podobně významných). Vánoční období směřovalo právě k 6. lednu a od 13. století se zdůrazňovalo dvanáct vánočních dnů mezi dvěma hlavními vánočními slavnostmi. Vánoční období končilo tradiční slavností Zjevení Páně a posléze následující nedělí. Ale ještě čtyřicátý den po hlavním vánočním svátku se ve vrcholném středověku objevuje svátek s ranými kořeny  ve východním křesťanství, totiž svátek Očišťování Panny Marie, později označovaný jako Představení Páně v Chrámu (a lidově též Hromnice). Události Vtělení, kdy se Slovo stalo tělem, kdy se Bůh stal člověkem, se připisovala stále větší důležitost. Duchovní přípravou na vánoční okruh bylo 40 dní sv. Martina mezi svátkem tohoto světce 11. listopadu a Štědrým dnem. Označoval se jako Svatomartinský půst. Do 16. století se však zformoval dnešní adventní okruh. Jsou to čtyři neděle před Narozením Páně a po nich následující týdny (křesťanský týden začíná nedělí). Poslední týden bývá neúplný a jednou za čas připadne 4. neděle adventní na Štědrý den, takže ze čtvrtého týdne zbude jen tento jeden den. První část adventu se zaměřuje na očekávaný příchod (adventus je latinsky příchod) Ježíše Krista, tak jak o něm čteme v židovské  Bibli. Citují se předpovědi proroků a čte se o hlavních postavách Starého zákona. Ve druhé části (od 17. prosince) už liturgické texty připomínají to, co předcházelo Ježíšovu narození, andělovo zvěstování Panně Marii (které se slaví ještě zvlášť devět měsíců před vánocemi, 25. března) a další události popisované v prvních kapitolách Matoušova a Lukášova evangelia. Do středu vděčného zájmu se dostává Panna Maria, která se má stát matkou vtěleného Boha a spolu s ní i Jan Křtitel. Od 13. století se vánoce stávají i lidovým svátkem. S františkány (začátek hnutí 1209) se spojuje tradice betlémů. Vedle důstojného chorálu, jehož texty máme dnes zachyceny v breviáři a misálu a který je zhudebněnou teologickou meditací, se objevují zpěvy v jednoduché středověké latině a pak i v národních jazycích popisující události a vyjadřující prosté city kajícnosti, vděčnosti a radosti.

 

doc. ThDr. Ivan Štampach

 

VÁNOČNÍ HUDBA V GOTICKÝCH ČECHÁCH

 

Hudba vrcholného českého středověku a rané renesance má své specifikum, které bychom těžko hledali v jiných zemích. Politické napětí přelomu 14. a 15. století ve světě (papežské schisma, stoletá válka) i v Čechách (utopení Jana z Pomuku, Kutnohorský dekret) vyvrcholilo po upálení Mistra Jana Husa husitskými válkami. Ty na dvě desetiletí ochromily život v českých zemích a hluboce zasáhly do kulturního vývoje celého 15. století. Zatímco hudební vývoj především ve Francii plynule přecházel od ars antiqua (13. a počátek 14. století) přes ars nova (2. a 3. čtvrtina 14. století) a ars subtilior (poslední čtvrtina 14. a první třetina 15. století) až k přechodnému stylu prolínajícímu postupy vrcholného středověku a rodící se rané renesance (do poloviny 15. století), byl hudební vývoj v Čechách přerušen husitskými válkami. V pramenech české hudby nacházíme mnoho skladeb, které jsou ohlasem evropské hudby ars antiqua i ars nova, zatímco původní české skladby typu ars subtilior postrádáme, i když z dokumentů spojených s Pražskou universitou víme, že se významná díla tohoto stylu v okruhu Pražské university provozovala (viz CD „Music of Charles University II“ Studio Matouš – MK 0005). Část českého repertoáru stylu ars antiqua a ars nova „přežila“ husitské války. V době české reformace, kdy se bohatě rozrůstala činnost utrakvistických literátských bratrstev, vznikla řada často nádherně iluminovaných zpěvníků (především na konci 15. a v 1. polovině 16. století), zachycujících nejen soudobý (nový) repertoár, ale i mnoho starých jednohlasých i vícehlasých písní. K původním latinským písním vznikaly nové české texty (tzv. kontrafaktum). Ty byly buď překladem původního latinského textu nebo jeho vzdálenější variantou a nebo dokonce zcela novým textem. Rovněž hudební složky těchto skladeb doznaly menších či větších změn. Některé varianty se dokonce již velmi vzdálily svým původním předlohám. Přesto se mnohé skladby ve svém archaickém středověkém tvaru zpívaly ještě v 16. století. Právě tato (až několik století) dlouhá životnost vícehlasé písňové i motetové tvorby je specifická pro české země 14. – 16. století. Mnohé skladby byly skutečně velice oblíbené, o čemž svědčí větší množství nejrůznějších variant a někdy i celá řada zcela odlišných kontrafakt. Tento kompaktní disk v řadě případů vedle sebe staví starší středověké skladby a jejich pozdější raně renesanční varianty nebo česká kontrafakta. Všechny skladby jsou s výjimkou Kyrie Virginitatis amator [3] neliturgické a jsou seřazeny tak, aby evokovaly dobu vánoční a vše co jí předcházelo i následovalo. Proto začínáme již svátkem zvěstování Panně Marii (25. 3.) a končíme svátkem Zjevení Páně, známým též jako svátek Tří králů (6. 1.). Píseň Mittitur archangelus [1] je připisována vzdělanému a hudebně činnému pražskému arcibiskupovi a patriarchovi alexandrijskému, kardinálu Janu z Jenštejna (1350 – 1400). Od 14. století byla tradována v řadě rukopisů. V 15. století získala nový český překlad a byla známá ještě po polovině 17. století, kdy jednu z jejích českých variant Poslal Bůh Anjela [2] zařadil Jan Ámos Komenský v roce 1659 do svého Kancionálu českého pod názvem Historie vtělení Kristova. Mezi nejstarší skladby na tomto CD patří dvojhlasá píseň In hoc anni circulo [40] z Jistebnického kancionálu, jejíž jednohlasý předchůdce je až z 12. století z kláštera St. Martial. Píseň je známá i ze severní Itálie, Švýcarska a Nizozemska a v českých rukopisech počátku 16. století je zapsána i její pozdější tříhlasá verze [41]. Do okruhu skladeb předhusitských patří jednohlasá studentská „makaronská“ (dvojjazyčná latinsko-česká) koleda More festi [39], která nebyla vázána jen k času vánočnímu, ale sloužila pro nejrůznější kolední pochůzky studentů. Dále to jsou skladby rané polyfonie, v nichž doznívají kompoziční postupy ars antiqua: Ave maris stella [16], Stala sě jest [34], Dietky mladé i staré [35] a píseň Ježíš náš spasitel [32], která vychází podobně jako rotulum Salve lux fidelium [6] z melodického okruhu, k němuž patří i nejznámější česká vánoční koleda Narodil se Kristus pán. Ta má své kořeny již v 15 století, což nám dokazuje její latinská „předloha“ En virgo parit filium [33]. Mezi starší skladby můžeme řadit i ty, v nichž jsou patrné postupy ars nova: Pangat odas [4], vícejazyčná moteta Ave coronata … [5], Gaude Dei … [21], Unde gaudent … [28] se svým českým kontrafaktem Anjelé radost jměli … [29], Tria sunt munera … [42] a české kontrafaktum Radujme se všickni … [27] ke staršímu motetu Omnis nunc / Omnis mundus … (viz MK 0005). Zajímavé jsou i ty skladby, v nichž se přes silnou vazbu k doznívajícímu středověkému myšlení objevují první náznaky některých raně renesančních postupů, jako např. metricky proměnlivá píseň Angelis cantantibus [22] nebo Insignis infantule [23]. Hudebně bohatší je Ave virgo, castitatis [14], která může melodikou jednotlivých hlasů připomenout písňovou tvorbu Guillauma Dufay a jeho současníků. Možná, že se jedná o latinské duchovní kontrafaktum k původní světské písni. Významnou osobností této doby je polský skladatel a básník Petrus Wilhelmi de Grudencz (ok. 1392 – po 1465). V českých pramenech je zachována většina jeho díla. Petrovy skladby patřily u nás zřejmě k oblíbenému repertoáru, protože se zachovaly v různých variantách s mnoha českými kontrafakty – např. Prelustri elucencia [11] s kontrafaktem  Přečistá panno Marya [12] nebo Zdávna prorokové … [43], což je kontrafaktum k známému motetu Paraneuma eructemus. Výraznější příklon k novému stylu najdeme jak v koledě Fulgent nunc natalitia [31] ze slezského rukopisu Glogauer Liederbuch, snad spojeného s osobou Petra de Grudencz, tak v celkové struktuře Magnum miraculum [26] nebo v jednoduchém motetu Velice přeutěšený den … [36]. Některé jednohlasé písně 14. a 15. století posloužily ještě v 16. století jako základ k vícehlasým skladbám. Na naší nahrávce to jsou: Pulcherima rosa [9] a [10], De promemus [37] a Zvěstujem vám radost [38] nebo Dies est laetitiae, která je zde nahrána i se svým českým kontrafaktem Přišel nám den veselý [24]. Původní latinská verze se dokonce spolu s dalšími českými středověkými skladbami dostala až do Finska. Tyto skladby (poprvé ve Finsku vydané roku 1582 jako Piae cantiones) jsou tam dodnes známé a zpívané. Neznámý autor trojhlasé verze písně Dies est laetitiae (zapsané v Glogauer Liederbuch) vytvořil na původní melodii svoji vlastní variantu [25]. Podobně i píseň Cedit meror eminus (mnohem známější je s velikonočním textem Cedit hiems eminus) je uvedena ve dvou, zcela odlišných verzích [17] a [18]. Do okruhu vícehlasých skladeb vytvořených na známou melodii patří i Zdrávas císařovno [15] nebo Sicut cedrus [13], která je zde nahraná ve dvou rozdílných variantách z jediného rukopisu – kodexu Speciálník z doby okolo 1500. Také trojhlasá píseň Solis praevia [30] je známá rovněž z několika rukopisů jako píseň jednohlasá. Zajímavou proměnu doznal motet Stirps regalis …, neboť ve dvojhlasé verzi [7] je vnitřní metrum trojdobé, zatímco v trojhlasé verz [8] (zřejmě pozdější) je dvojdobé. Dobře slyšitelná hra s trojdobostí a dvojdobostí je i v závěru moteta Congaudemus pariter … [19] a v jeho českém kontrafaktu Radujme se vespolek … [20].

 

Lukáš Matoušek

 

Interpreti

Authentic