Komorní hudba / Chamber Music / Jaroslav RYBÁŘ (1942)

Kód položky: MK0050

Jaroslav Rybář se narodil 8. dubna 1942 v Českých Budějovicích. Svá hudební studia ukončil v roce 1968 na pražské Akademii múzických umění jako absolvent kompozice ve třídě prof. Václava Dobiáše. 
Poté několik let působí pedagogicky a od roku 1977 pracuje jako hudební režisér - nejprve ve vydavatelství Supraphon a později, po roce 1990 spolupracuje i s dalšími tuzemskými a zahraničními firmami. Od roku 1994 zároveň vyučuje obor hudební režie na pražské AMU. Je členem sdružení skladatelů, interpretů a muzikologů Ateliér ´90 a rovněž členem Umělecké Besedy. 
Z jeho skladatelské tvorby uveďme dvě orchestrální skladby ze závěru studia - Symfoniettu a Symfonii pro velký orchestr /1968/, dále Sonátu pro 12 dechových nástrojů /1969/, Rondi per pianoforte /1972/, Rozhovor pro pět nástrojů (dechový kvintet) /1977/, Sny a krajiny (na paměť Bohuslava Martinů) pro orchestr /1990/. 
Klavírní skladbě Sette elementi continuali se dostalo ocenění na Mezinárodní tribuně UNESCO v Paříži 1977. Čtyři fantazie podle Kleea obdržely v roce 1991 cenu Českého hudebního fondu, orchestrální skladba Sny a krajiny byla oceněna Diplomem české kritiky v roce 1996 a v následujícím roce byla autorovi udělena cena CLASSIC za Osm zpěvů na básně Ivana Wernische.
První popud k tomu, aby se mladý člověk pokusil o umělecké vyjádření bývá obvykle velmi osobní. Takové dílo není vlastně určeno ke zveřejnění, je jen jakýmsi citovým ventilem. Teprve později, přetrvá-li „zvyk“ vyjadřovat se uměním do poněkud zralejšího věku, začíná bolestné srovnávání, posléze snaha připodobnit se, která je brzy vystřídána touhou vymanit se z tradice. Člověk hledá originalitu, avšak postupně naráží na meze, jež mu určuje jeho vlastní vnitřní ustrojení a konečně i míra jeho talentu. Po čase zjistí, že pokud je schopen něco osobitého přinést, pak už se to stalo přirozenou součástí jeho vyjadřování a spolehlivě to mohou posoudit jen druzí. Jemu nezbývá, než pokračovat a dopovědět, co dopovědět dokáže. 
V těch nejšťastnějších případech zůstává ono osobní sdělení, stejně jako prvotní okouzlení tvorbou, které existovalo na samém počátku, součástí díla i ve zralém věku tvůrce - tedy v době, kdy už spolehlivě vládne technickými prostředky tvorby. Jen tak dokáže promluvit i k druhému člověku. Přesvědčivě sdělit prvotní záměr, tedy to, co cítí na samém počátku tvůrčího procesu, je asi nejvlastnější touhou každého umělce. 
Skladba Interludi e ritornelli vznikla v roce 1973 na popud Lukáše Matouška a souboru Ars Cameralis, kterému je věnována. Jde v ní o propojení dvou ritornelů, jejichž hudba je pevně organizována, se třemi, téměř improvizačně rozvolněnými interludii. Zabýval jsem se v té době problémem, jak stmelit řadu navzájem kontrastních epizod do formálně přesvědčivého, jednolitého celku. 
Toto úsilí je rovněž patrné na první ze dvou klavírních kompozic, nazvané Sette elementi continuali /1975/. Postupně se tu představuje sedm stylisticky i výrazově rozdílných prvků, které se průběžně kombinují a navzájem prorůstají. 
Stejná tendence se jeví i v Oktetu pro dechové nástroje /1982/.Skladba je volnou řadou epizod vzájemně propojených tak, aby výsledkem byl plynulý tok hudby. 
Čtyřdílný klavírní cyklus z roku 1986 - Čtyři fantazie podle Kleea vznikl ze záměru vytvořit hudební paralelu, odrážející atmosféru a poetiku obrazů Paula Klee. Zaujal mne způsob, jakým tento malíř vytváří své specifické universum.Často jde o podivuhodně jednoduché prostředky, jejichž nevšední konfrontací a vzájemným skloubením umělec dosahuje konečného účinu. Obě zde uvedené klavírní skladby jsou věnovány klavíristce Janě Nácovské, která dala první impuls k jejich vzniku. 
O osm let mladší Smyčcový kvartet /1994/ se opět vrací k jednověté formě. Vnitřní členění a charakter jednotlivých částí mají vyvolat dojem opakovaných rozběhů, klamných vyústění, návratů a opětného pracného soustřeďování, dojem stále obnovované snahy nalézt správný směr. 
Osm zpěvů na básně Ivana Wernische /1996/ představuje řadu vokálních čísel, koncipovaných tak, aby na základě významových souvislostí tvořila určitý celek, nikoli nepodobný komorní kantátě. Snažil jsem se uchopit žánr komorní písně spíše jako útvar s výrazným podílem instrumentální složky při zachování maximální srozumitelnosti textu. 

Interpreti

Première recording