Hudba 19. století

Sonáty (C dur, fis moll, Tři progresivní sonáty op.67, F dur) / Sonatas (C Major, F-sharp Minor, Three progresive sonatas, Op. 67, F Major) / Jan Ladislav DUSÍK (DUSSEK) (1760 - 1812)

Sonáty (C dur, fis moll, Tři progresivní sonáty op.67, F dur) / Sonatas (C Major, F-sharp Minor, Three progresive sonatas, Op. 67, F Major) / Jan Ladislav DUSÍK (DUSSEK) (1760 - 1812)

 

Dusíkova tvorba je v kvalitě poněkud nevyrovnaná. Vedle skladeb odpovídajících dobové konvenci a zakotvených ve výrazových prostředcích klasicismu je jeho význam dán především díly vzhledem k době vzniku zcela nekonvenčními a silně předjímajícími romantický styl. Jde především o čtyři vrcholné programní klavírní sonáty a některé klavírní koncerty. V nich je Dusíkův hudební jazyk značně svébytný a dosahuje vývojového stupně odpovídajícího již romantickému slohu - přestože tato díla vznikla ještě v posledních letech 18. a v prvním desetiletí 19. století. Dusíkovo novátorství se týká všech parametrů hudebního vyjadřování. V harmonii Dusík používá složitých chromatických postupů v jeho době velmi neobvyklých. Rytmické členění je charakteristické rafinovaným používáním synkop a tečkovaných rytmů, což vede místy až ke ztrátě pocitu těžké doby. Tohoto principu Dusík užívá k vytvoření zvláštního dramatického napětí. V klavírní sazbě autor dochází k postupům předjímajícím fakturu Lisztovského i Chopinovského typu. Dusík byl rovněž první, kdo předepisoval způsob použití pedálů. 
Obtíže při interpretaci Dusíkova díla pramení z jeho zvláštního stylového charakteru. Je neustále třeba zvažovat, kde dát průchod romantickému přístupu a kde zvolit klasičtěji pojatou interpretaci. Je to dáno určitou rozporností především v komorních skladbách. Vedle pasáží romanticky traktovaných stojí úseky s převažujícím ještě klasicistním cítěním. Vzniká tak problém stylové i stavebné soudržnosti. Druhým zajímavým interpretačním problémem je stavba frází, která vzhledem k rytmické složitosti a synkopickým posunům není vždy jednoznačná. Osvědčuje se zde spíše cítění ve větších celcích při dodržení autorem předepsaného frázování než drobná klasicistní interpunkce. Do skupiny skladeb představujících toto přechodové slohové stadium patří všechna komorní díla tohoto CD. 
Sonáta op.61 fis moll patří k nejoriginálnějším projevům Dusíkovy tvorby. Je druhou ze čtyř velkých programních sonát a má všechny znaky autorova zralého slohu. Je dvouvětá, s rozsáhlou a obsahově závažnou introdukcí. První věta je typická značnou uvolněností formy (třebaže autor neupustil od klasické repetice expozice), maximálními kontrasty nejen mezi jednotlivými myšlenkami, ale i uvnitř stavebných částí. V harmonii se odehrává vývoj, který lze označit za jeden z nejprogresivnějších Dusíkových experimentů na tomto poli. Prudké modulace na krátkých úsecích do nejvzdálenějších tónin dodávají větě jedinečný dramaticko - tragický výraz umocněný působivým nástrojovým zvukem. Druhá věta představuje nejdůslednější použití principu synkopy v autorově díle; v průběhu celé věty bez výjimky je uplatněn posun vždy jednoho pásma o osminu před dobu nebo po době. Je tak dosaženo výrazu navozujícího představu nepolevujícího napětí, které se neztrácí ani v poněkud klidnějším lyricky zpěvném maggiore. Především dramatické oktávové pasáže této věty v klavírní stylizaci směřují k již Lisztovskému zvuku. 

 

Cena: 199,00 Kč

Detaily položky
Klavírní hudba pro 8 a 16 rukou / Piano Music for 8 and 16 Hands / Bedřich SMETANA (1824 - 1884)

Klavírní hudba pro 8 a 16 rukou / Piano Music for 8 and 16 Hands / Bedřich SMETANA (1824 - 1884)

Až do otevření klavírního oddělení pražské konzervatoře v roce 1888 se hře na klavír vyučovalo především na soukromých hudebních ústavech. V Praze jich již od 1. poloviny 19. stol. existovala celá řada a jejich veřejné produkce byly nedílnou součástí pražského hudebního života. Výuka klavíru zahrnovala i tehdy oblíbenou ansámblovou hru na více klavírů - pro tyto účely proto vznikaly jak nové kompozice, tak i úpravy nejrůznějších děl světové hudební literatury. Jednu z nejvýznamnějších sbírek původních skladeb i úprav pro více klavírů na 2 a 4 ruce, Die Kunst des Ensembles in Pianoforte-Spiel vydal hudební pedagog Joseph Proksch (poslední svazek vyšel 1859), jehož hudební ústav otevřený 1831 patřil učební metodou i orientací na nejnovější hudební dění mezi nejvýznamnější v Praze a získal i mezinárodní renomé. 
Prokschovým soukromým žákem v kompozici byl v letech 1844 - 1847 i Bedřich Smetana. Jako pianista se také často podílel na hudebních produkcích Prokschova ústavu. V roce 1847 studium u Proksche ukončil a vydal se na samostatnou uměleckou dráhu. Po neúspěchu koncertní cesty do západních Čech (1847) si otevřel v srpnu 1848 v Praze vlastní hudební ústav. Jeho výuka odrážela v základních rysech metodiku ústavu Prokschova (kromě nástrojové 
hry poskytoval i vzdělání teoretické a historické) a jeho veřejné hudební produkce získaly brzy popularitu i ocenění kritiky. Na stejném základě jako v Praze postavil Smetana i vyučování a repertoár své hudební školy ve švédském Göteborgu, kde působil v letech 1856-1861. Jak v Praze tak i zde představovala ansámblová klavírní hra součást výuky a skladby pro více klavírů byly hojně zastoupeny na programech veřejných žákovských koncertů. Pro ansámblovou hru sloužila Smetanovi již existující klavírní literatura, zároveň však tento repertoár obohacoval i vlastními kompozicemi a úpravami. J. Prokschovi k tomu z Göteborgu 9.9.1858 napsal: „Pokud jde o Vaši laskavou nabídku, že mi pošlete své „Umění ensemblu“, rád a s vděčností ji přijímám, tím spíše, že práce pochází z Vašich rukou, tedy ze zdroje nejpovolanějšího a nejzkušenějšího. Při nedostatku ensemblových kusů tohoto druhu musí jeho vyjití zejména nyní, když se ensemblová hra stále šíří, potěšit každého učitele, který má smysl pro umění, a zvláště pro mne jsou v současné době takové instruktivní kusy nanejvýš vítané, protože jsem odkázán na těch několik málo, které mám ještě z Prahy a k vypracování jiných se pro svá nynější velká díla teď nedostanu." 
Z původních Smetanových skladeb se kompletně dochovaly tři pro 2 klavíry na 8 rukou: nejstarší z nich g-moll (bez názvu) vznikla ještě během studia u Proksche v roce 1845 za letního pobytu v Ronspergu na Šumavě, venkovském sídle hrabat Thunových, u nichž Smetana působil 1844 - 1847 jako učitel hudby. Další dvě byly napsány již přímo pro hudební školu - v roce 1849 Sonátová věta e-moll a o rok později i Rondo pro mládež (Jugend-Rondo), které se poté dosti často objevovalo na programech žákovských vystoupení. 
Smetanovy úpravy cizích skladeb se většinou nedochovaly - z programů školních koncertů víme např. o předehrách ke Spontiniho opeře Ferdinand Cortez a k Tannhäuserovi R. Wagnera (1855), o blíže neidentifikovatelných skladbách Beethovenových (Pochod, Téma s variacemi) pro 4 klavíry na 16 rukou. Pro 2 klavíry na 8 rukou se dochovaly úpravy některých Mendelssohnových Písní beze slov, Beethovenova Coriolana a několik drobností dalších autorů. 
Z vlastních skladeb upravil Smetana dvě. Na matiné jeho ústavu 20.4.1856 zaznělo v aranžmá pro 4 klavíry na 16 rukou Scherzo z Triumfální symfonie, kterou komponoval 1853 - 1854 k sňatku císaře Franze Josepha I. s Alžbětou bavorskou. Ze Švédska, kde tuto úpravu provedli jeho žáci v roce 1858, ji také zaslal (spolu s úpravou předehry k Tannhäuserovi) svému bývalému učiteli Prokschovi k provedení v jeho ústavu s následující charakteristikou: "Neměl jsem doposud vůbec čas na aranžmá celé symfonie, i když bych si to velice přál. U příležitosti jejího pražského uvedení jste se o ní vyjádřil tak příznivě, že snad může být omluvena moje troufalost, s níž scherzo přikládám. Ostatně aranžmá je tu stejné: 1 a 2 jsou housle, 3 a 4 dechové nástroje." (9.9.1858). Pro stejné obsazení se z Triumfální symfonie dochovalo ještě Finale, a to v úpravě Josepha Proksche. Ten je zaslal Smetanovi do Göteborgu, kde bylo provedeno na veřejné zkoušce jeho ústavu 24.4.1860. Na témže koncertě zazněla poprvé i Smetanova úprava jeho první symfonické básně Richard III. dokončené roku 1858 ve Švédsku. Novost díla, kterým vkročil na pole programní hudby, shrnul a charakterizoval Smetana rovněž v dopise Prokschovi: „Toto dílo je svého druhu hudební ilustrace, skladba v jedné větě, avšak není to ani předehra ani symfonie, zkrátka je to něco, co ještě čeká na jméno. […] mohu Vám jako svému učiteli otevřeně přiznat a svěřit, co bych jiným neřekl, totiž že jsem do něho vložil všechno, co vím a umím, všechny své síly, bez nejmenšího ohledu na vnější úspěch u širokého publika, […]. Jestliže brzy dokončím aranžmá pro šestnáct rukou, dovolil bych si Vám je zaslat, pokud byste je považoval za hodna použití." 

 

Cena: 199,00 Kč

Detaily položky
Skizzen, Rêves / Bedřich SMETANA (1824 - 1884)

Skizzen, Rêves / Bedřich SMETANA (1824 - 1884)

Cyklus Bagately a impromptus byl napsán roku 1844 na zámku Bonrepos u Mladé Boleslavi, kde byl Smetana učitelem v rodině hraběte Leopolda Thuna. Skladbičky jsou výrazem soukromých pocitů tehdy dvacetiletého zamilovaného mladíka, pro něhož se romantický charakteristický klavírní kus jako žánr sám nabízel. Objektem jeho lásky byla jeho pozdějií první manželka Katharina Kolář. 
Byl to první Smetanův pokus o žánr lyrické klavírní miniatury, hudební stylizace básnické představy. Skladby tohoto typu byly oblíbenou součástí dobového salonního repertoáru, který Smetana jako klavírista často hrával.  
Črty byly poprvé vydány s německým titulem Skizzen ve dvou sešitech v pražském nakladatelství Roberta Veita s věnováním Claře Schumannové. Patří do skupiny Smetanových cyklických skladeb. Vznikaly ještě za pobytu ve Švédsku?. 
Ze zralejšího období je cyklus Revês (Sny), v němž se Smetana po virtuózních klavírních skladbách švédského období vrací k romantickému charakteristickému kusu. Patří mezi první kompozice, psané v době Smetanovy hluchoty.. (text z bukletu) 

 

Cena: 199,00 Kč

Detaily položky
KLASIKOVÉ ČESKÉ HUDBY /  FAMOUS CZECH COMPOSERS / Smetana, Dvořák, Janáček, Martinů (1850 - 1950)

KLASIKOVÉ ČESKÉ HUDBY / FAMOUS CZECH COMPOSERS / Smetana, Dvořák, Janáček, Martinů (1850 - 1950)

Cena: 179,00 Kč

Detaily položky
Krásné melodie / Lovely melodies / Antonín DVOŘÁK (1841 - 1904)

Krásné melodie / Lovely melodies / Antonín DVOŘÁK (1841 - 1904)

Cena: 179,00 Kč

Detaily položky
Klavírní hudba / Piano Music / Bedřich SMETANA (1824 - 1884)

Klavírní hudba / Piano Music / Bedřich SMETANA (1824 - 1884)

Cena: 179,00 Kč

Detaily položky
Pražská symfonie, Symfonie č.7 / Prague Symphony, Symphony No.7 / Wolfgang Amadeus MOZART,  Ludvig van BEETHOVEN (1756 - 1827)

Pražská symfonie, Symfonie č.7 / Prague Symphony, Symphony No.7 / Wolfgang Amadeus MOZART, Ludvig van BEETHOVEN (1756 - 1827)

Pražskou symfonii zahajuje pomalý úvod, nezvykle rozsáhlý a v Mozartových symfoniích navíc takřka ojedinělý (pomalý úvod použil Mozart toliko ve třech z více než 50 svých symfonií: v C-dur K. 425, „Linecké“, v „Pražské“ a konečně v symfonii Es-dur K. 543). Je to úvod dosti patetický, slavnostní, ale také plný výrazových zvratů – už zde jasně postřehneme hudební prvky, které se později objeví ve vrcholných dramatických úsecích Mozartova nejslavnějšího „pražského“ díla – opery Don Giovanni. Hlavní téma následujícího sonátového allegra se rodí jakoby nenápadně na pozadí synkopické prodlevy avšak postupně dosahuje tvaru dosti sebevědomého, místy až masivního. Vedlejší téma je naopak podle klasických pravidel kontrastu lyrické, kantabilní, pravidelně periodicky členěné. V provedení Mozart s vedlejším tématem nepracuje a jeho dramatický puls opírá pouze materiál tématu hlavního.Vedlejší téma se objeví zase až v repríze. V kompoziční technice 1. věty pozornému posluchači neunikne významná role kontrapunktu, který hrál v Mozartově skladatelském myšlení této vrcholné tvůrčí etapy důležitou roli. 
Druhá věta, Andante (G-dur), má opět sonátovou formu o dvou tématech, které tentokrát nedosahují tak ostrého vzájemného kontrastu – obě jsou zpěvná, prvé je ve výrazu poněkud melancholické, a určitá sladkobolná melancholie neopouští ani téma druhé. Také tato věta má v sobě výraz budoucího Dona Giovanniho – je zde to typické kolísání mezi vážností až démoničností a uvolněnou veselostí. Forma věty je opět sonátová.
Rovněž finální větu Mozart vystavěl na principu sonátové formy s živým, energickým hlavním tématem, v jehož rytmice opět hraje důležitou roli synkopa, základ pro pozdější stále stupňovanou výrazovou gradaci. Symfonie tak končí hudbou radostnou, vitální, která má v sobě sebevědomí a lidovou bodrost Figara. „Pražská“ symfonie – Mozartova „symfonická semiseria“ se svou stavebnou uceleností a výrazovou přesvědčivostí řadí po bok Mozartově vrcholné symfonické trilogii (Es-g-C) z letních měsíců roku 1788. 
V Beethovenově „Sedmé“ dominuje rytmus a monumentalizovaná tanečnost. Už volba hlavní tóniny naznačuje, že půjde o dílo jasné, radostné, příznivě nakloněné životním kladům – neboť právě tato výrazová poloha byla tradičně spojována s tóninou A-dur. Rozsáhlá úvodní věta je opatřena poměrně rozsáhlým pomalým úvodem (Poco sostenuto), připravujícím v pozvolné gradaci tematický materiál i celkovou jásavou, činorodou náladu následujícího sonátového Vivace. Pomalá věta v díle v podstatě schází (stejně tak v VIII. symfonii) – na jejím místě je sladkobolně zasněné Allegretto ve stejnojmenné tónině mollové a v tempu středně rychlém. Věta představuje sled šesti variací na jednu z nejkrásnějších Beethovenových melodických myšlenek, která se v jeho skicáku objevuje už o hodně dříve - někdy v roce 1806 (velký znalec Beethovenova díla, Paul Bekker, objevil původ této melodické myšlenky v táhlé ukrajinské lidové písni, s níž se Beethoven patrně seznámil právě v roce 1806 v souvislosti se studiem ruských lidových písní pro chystané „Razumovské“ smyčcové kvartety op. 59) . Třetí věta, scherzo (proti pravidlům tonálních vztahů v symfonii není v hlavní tónině A-dur, nýbrž v F dur ), je rovněž dosti rozměrné a má méně obvyklou pětidílnou formu: třikrát se navracející alternativní díl formy exponuje melodickou myšlenku, která je údajně převzata z dolnorakouské poutní písně. Celou symfonii uzavírá strhující, až nevázaně roztančené finále v sonátové formě s rondovými prvky. Hlavní téma jako by vyjadřovalo kolektivní taneční rej, lidovou veselici a tuto náladu ještě stupňují témata vedlejší a závěrečné, která na hlavní téma plynule navazují, neboť nepřinášejí kontrast, nýbrž stupňují gradaci a názornost tanečního reje. Provedení využívá především hlavní téma v bohatých obměnách. Richard Wagner označil Beethovenovu VII. symfonii dosti výstižně jako apoteózu tance, Friedrich Nietzsche v ní viděl ztělesnění jím formulovaného „dionýského principu“ v umění. 

 

Cena: 299,00 Kč

Detaily položky
Haydn, Mendelssohn Bartholdy, Suk / Josef SUK (1732 - 1935)

Haydn, Mendelssohn Bartholdy, Suk / Josef SUK (1732 - 1935)

Graffovo kvarteto - ambiciózní mladý ansámbl z Brna - na svém disku jakoby zachycoval tři fáze dějin kvartetu jako formy. Zrod této formy je obdobně problematický a nijak mimořádný, jako je tomu v řadě podobných případů. Z divertimenta a hudby, která měla pobavit u stolu ("Tafelmusik"), postupně vznikalo něco, co v privátní rovině konkurovalo symfonii - výpověď o autorovi a o době, v některých případech i jakási kronika tvůrčí intimity. Dříve jsme byli zvyklí přeceňovat Haydnův podíl takřka na všem, co probíhalo v hudbě vídeňského klasicismu - reakcí na to pak bylo plošné odmítání. Jako vždy - výsledkem je kompromis. U Haydna doceňujeme tektonické momenty pozdního údobí a zvukovou apartnost ohlasů období Sturm und Drang v úzké vrstvě jeho tvorby. Dávno si nemyslíme, že je jediným skladatelem, který dovršil proměnu divertimenta na kvartet. Jen v samotné Vídni bylo takových tvůrců několik a to nebereme v úvahu vývoj kvarteta ve Francii a v Itálii. 
Smyčcový kvartet g moll Josepha Haydna (1732 - 1809) z tohoto disku vznikl v roce 1793. Patří do šestice kvartetů op. 71 a 74, věnovaných hraběti Apponyimu (sérii obvykle tvořil tucet nebo alespoň půltucet skladeb). V dochovaném autografu je poznamenáno "di me giuseppe Haydn mp. 793", což dosvědčuje jak datování, tak i to, že kvartet je psán vlastní rukou skladatele. Formové členění je obvyklé - Allegro / Largo assai / Menuet-Allegretto-Trio / Finale - Allegro con brio. Zajímavé je sledovat, jak tyto Haydnovy kvartety z 90. let rychle získávaly zájem vydavatelů, a to nejen v původní kvartetní podobě (Artaria ve Vídni, Corri-Dusík v Londýně), ale i v úpravách. Popularita kvartetů vedla k tomu, že byly často upravovány. Tak např. Pavel Vranický pro nakladatelství André rozšířil původní kvartet o flétnu, hoboj, dva lesní rohy a bas, obdobně vznikla úprava pro klavírní trio s obligátní flétnou střídající housle. Kromě toho je vydal Jan Ladislav Dusík v nakladatelství svého tchána Corriho ve své úpravě pro klavír "s doprovodem houslí a basu ad libitum". 6. kvartet g moll je označován jako "Reiterquartett" (Jezdecký). Původ tohoto označení není zcela jasný. Smyčcový kvartet se právě v této době začal dostávat do pozice formy, která ztrácí rekreativní funkci a je čím dál tím více svědectvím o stavu skladatelova vývoje, jeho hudebního myšlení a tvůrčího směřování. 
Posun od pozdního Haydna k Felixi Mendelssohnovi Bartholdymu (1809 - 1847) dokládá přímo ukázkově proces emancipace kvartetní hudby za dobu, která mezitím uplynula. Mendelssohn navazoval na vídeňský klasicismus v jeho nejrozvinutější podobě a toto hudební myšlení vsazoval do nových společenských a životních situací. Vědomí hlubší souvislosti díla s životními pocity je asi hlavním rozdílem mezi jinak klasicistní, i když vypjatou fakturou, která zůstává u Mendelssohna zachována až do konce jeho krátké kompoziční dráhy. Smyčcový kvartet f moll op. 80 z posledního roku skladatelova života je jeho šestý a poslední. Walter Dahms, biograf skladatele, neváhá v souvislosti s pohnutými okolnostmi kompozice díla (pod vlivem sestřiny smrti) psát o démonickém rozmachu posledního roku tvorby. Svým způsobem se dostal Mendelssohn do podobné situace jako Haydn - nejprve veliké přeceňování a potom pád, způsobený ovšem v jeho případě především nacistickou propagandou. Teprve naše doba docenila Mendelssohna v mnoha směrech - především jeho oratorní, vokální a komorní tvorbu.Kvartet f moll je přímo ukázkovým dokladem velikosti Mendelssohnova přínosu. 
Meditace na chorál k svatému Václavu pro smyčcový kvartet neb smyčcový orchestr. Takto nadepsal Josef Suk (1874 - 1935) jednu ze svých nejznámějších komorních skladeb v Křečovicích 22. září 1914, když skladbu věnoval "příteli Pečírkovi v lásce a oddanost". Meditace vznikla ale o něco dříve - zřejmě od konce srpna do začátku září pohnutého roku 1. světové války. Jak kvartetní tak i orchestrální podoba díla se plně ujaly. Suk nejvíce z českých skladatelů vystihl meditativní chápání chorálu a vytvořil zcela ojedinělé a myšlenkově sevřené dílo jediné plochy, držené chorálem a přitom tak vnitřně odstíněné a propracované. 

 

Cena: 179,00 Kč

Detaily položky
Trojkoncert, Klavírní trio op. 1/3 / Triple Concerto Piano Trio op.1/3 / Beethoven (1770 - 1827)

Trojkoncert, Klavírní trio op. 1/3 / Triple Concerto Piano Trio op.1/3 / Beethoven (1770 - 1827)

Kompozice Trojkoncertu C dur op. 56 pro klavír, housle, violoncello a orchestr Ludwiga van Beethovena (1770–1827) spadá do období prvních skic k páté symfonii a čtvrtému klavírnímu koncertu, práce na opeře Leonora (Fidelio), vzniku klavírních sonát op. 53 (Valdštýnské) a op. 57 (Appassionaty). Obsazení tří sólových nástrojů a orchestru poukazuje na jedné straně zpět do historie, k praxi concerta grossa se sólistickou skupinou a orchestrálním tutti, a ke koncertantní symfonii, jak ji známe např. z tvorby Mozartovy. Zároveň však naznačuje další vývoj, který vedl k symfonizaci sólisitického koncertu. V dopise lipskému vydavateli Breitkopfovi 26. srpna 1804 Beethoven sdělil, že má zájem, aby dílo vyšlo co nejdříve, neboť jeho „skladba se třemi koncertujícími hlasy je cosi nového“. Podle některých domněnek byl klavírní part určen habsburskému arcivévodovi Rudolfovi (příštímu olomouckému arcibiskupovi), s ním se však Beethoven seznámil až o několik let později; nositelem dedikace je kníže František Josef Maximilián Lobkovic. Roku 1807 vyšla skladba pod názvem Grand Concerto Concertant tiskem, první veřejné provedení se uskutečnilo v květnu 1808 ve Vídni. Klavírní part zřejmě hrála Marie Bigot (která byla také první interpretkou Appassionaty), houslistou premiéry byl pruský dvorní hudebník Carl August Seidler, který se zdržoval několik let ve Vídni (jeho tchánem byl český skladatel Antonín Vranický), violoncellistou Antonín Kraft, původem z Čech. Z trojice sólových nástrojů je nejvýraznější part violoncella, které exponuje sólové téma první věty a rovněž v druhé větě má výrazný kantabilní úsek. První věta je nejrozsáhlejší větou Beethovenových cyklických skladeb vůbec; tématický materiál je exponován čtyřikrát (sólovými nástroji a orchestrem), Beethovenova vynalézavost však nedopustí, aby věta působila předimenzovaně. Její závažnost je kompenzována zvukovým půvabem druhé věty. Jak prozrazuje označení „alla polacca“, uplatňuje finální rondo tehdy oblíbený polonézový taneční rytmus.

V květnu 1795 vyšlo ve Wiener Zeitung oznámení subskripce Beethovenových tří trií pro klavír, housle a violoncello (Es dur, G dur a c moll), ohlášených jako „œuvre première“, op. 1. Jejich vydání tiskem se uskutečnilo na popud knížete Karla Lichnovského a jemu jsou tria věnována. V Lichnovského domě také byly v březnu 1795 skladby poprvé provedeny, za přítomnosti Josepha Haydna, který se právě vrátil z Anglie. Beethoven se tehdy ještě považoval za Haydnova žáka, ve svém op. 1 se však už od vzorů osvobozuje. Čtyřvětost trií (namísto dosud obvyklé třívětosti) prozrazuje snahu, dodat komorním skladbám tohoto obsazení symfonický rozměr – v tomto smyslu souvisí Beethovenova klavírní tria s o několik let později komponovaným Trojkoncertem. Vyhlášení subskripce na op. 1 neznámého skladatele znamenalo pro nakladatele riziko, bylo nutno získat alespoň 35 předplatitelů, aby se výlohy vrátily, díky agitaci Lichnovského však byl náklad mnohonásobně překročen. Klavírní trio c moll je z trojice považováno za nejzdařilejší. Beethoven v cyklických skladbách odjakživa usiloval o vnitřní souvislost vět; zde je například takovým vazebným prvkem zdůrazňovaný interval mollové tercie c-es v první a finální větě. Roku 1817 se Beethoven ke skladbě vrátil, nikoli z vlastní vůle, nýbrž na žádost amatérského hudebníka, který jeho skladbu přepracoval pro smyčcový kvintet a požádal skladatele o korektury. Různá aranžmá pomáhala popularizaci díla a proto Beethoven neodmítl, raději se ale ujal skladby sám, opatřil ji vlastním opusovým číslem 104 a na rukopis poznamenal, že „originál podlehl ohni“.

Cena: 179,00 Kč

Detaily položky
Předchozí stránka výběru