Středověká hudba

...Právě dokonalá rytmická stavba, v sudých taktech trojdobý půdorys a v lichých taktech naopak dvoudobé členění, je pro Michnu tak typické. V tomto ohledu a v práci s barvou se Michna blíží deklamací a rytmikou svým předním italským vrstevníkům a má pro naši hudbu obdobný význam jako H. Schütz pro hudbu německou a C. Monteverdi pro italskou....

Je zcela nesporné, že středověké university sehrávaly významnou úlohu v rozvíjení vzdělanosti a kultury v nejširším slova smyslu. Když si pak navíc uvědomíme, že základním stupněm universitního školení byla fakulta vyučující sedmeru svobodných umění, mezi něž patřila také musica, rádi bychom z toho rovnou vyvodili, že universita byla mocným činitelem a nejvyšší zárukou rozvoje hudebního umění. 

Hudební nástroje byly rekonstruovány na základě ikonografických i písemných pramenů. Struny jsou střevové (harfa, fidula, rybebka, citola) nebo kovové (obdélníkový cimbál, cembalino). Smyčce jsou potaženy menším počtem žíní. Citola je trsána plektrem z ptačího pera. Klávesové nástroje (varhanní portativ, cembalino) jsou hrány jednou rukou. šalmajové nástroj (cornamusa, krumhorn používají dřevěné strojky. Užití nástrojů je zčásti závislá na odhadu jejich výskytu v okruhu pražské university. Tempo interpretovaných skladeb je na základě studia určeno naší představou o vzájemném vztahu pravidelné i nepravidelné metriky (tak důležité v hudbě vrcholného středověku) a snahou o napodobení reálných zvuků přírody i lidské činnosti (např. ptačí zpěv v 13, 14, 15, 16 nebo výkřiky trhovců ve 22).

Tato nahrávka navazuje na CD MK 0003 Hudba University Karlovy – I.
Hudba českého původu, která mohla být ve středověku spjata s pražskou universitou, obsahuje většinou skladby s duchovními texty. Avšak prvky milostných písní 14. století jsou na některých skladbách patrny.

Nahrávka chce vedle skladeb prokazatelných v okruhu pražské university přinést i hudbu, o níž se domníváme, že mohla být známá ve vzdělaném prostředí universitním a provozovaná v komunitách studentů, kleriků i laiků. Rádi bychom tím poukázali na různorodost hudební tvorby v českých zemích v době vrcholného středověku.
Proto volíme různé obměny skladeb, od pokusů o rekonstrukci původních tvarů až k pozdějším variantám. Využíváme různé kombinace zpěvních hlasů a hudebních nástrojů tak, jak se domníváme, že tato hudba mohla být ve své době
provozována. V použitém instrumentáři vycházíme z dobových dokumentů ikonografických i písemných.

2 CD, viz MK0003, MK0005

Výběr skladeb pro tuto nahrávku byl veden snahlou ukázat hudební minulost v Čechách. Vzhledem k tomu, že hudba středověké Evropy byla povětšinou kosmopolitní, je zajímavé sledovat, jak se ojediněle charakteristické prvky národních kultur vzájemně ovlivňovaly. Právě České země ve středověku jsou pro to dobrým příkladem.Výběr skladeb pro tuto nahrávku byl veden snahlou ukázat hudební minulost v Čechách. Vzhledem k tomu, že hudba středověké Evropy byla povětšinou kosmopolitní, je zajímavé sledovat, jak se ojediněle charakteristické prvky národních kultur vzájemně ovlivňovaly. Právě České země ve středověku jsou pro to dobrým příkladem.

Francouzský skladatel a básník Guillaume de Machaut je bezesporu jednou z nejvýraznějších postav hudební kultury 14. století. V jeho neobyčejně rozsáhlém básnickém a hudebním díle rozpoznáme autora nadmíru kultivovaného, vzdělaného a obdařeného jemným citem pro ušlechtilou krásu. V jeho osobě se setkává fascinujícím způsobem prostředí kulturně a politicky vlivné církevní elity s dohasínajícím světem středověkého rytířství, spjatého s dobyvačnými cestami napříč Evropou, hrdinskými činy, ale také i vroucně laděnými milostnými zpěvy, jež byly určeny vznešeným a krásným dámám. 
Geniálnost Machautových milostných písní netkví jen v obdivuhodných hudebních postupech melodických, rytmických, souzvukových a formálních, ale rovněž ve zhudebňovaných verších, v jejich hře s rýmem, metrem a slovním významem. 

Směs skladeb vybraných pro naši nahrávku neukazuje jejich krásu a funkci v rafinovaném systému barokní ceremonie, jakými byly liturgické obřady v kostele sv. Mořice v Kroměříži, či vyškovské bály. Drobné skladby, spojené ve formálně dokonalý celek tak, jak si ho vymohla jeho vlastní doba, poskytují zcela jiné prožitky z lesku i kontemplace zároveň, než učebnicový výběr. 
Vejvanovský je často považován za skladatele světských skladeb; to je omyl. Byl především hudebníkem chrámovým a pro chrám také komponoval. Pěknou ukázkou jsou tři mariánské antifony, zpívané nejčastěji v konci nešpor: SALVE REGINA z r. 1666, třebaže jakoby "poslepované" z krátkých motivů, nezapře cit Vejvanovského pro líbeznou melodii. 
Pravá velikost Vejvanovského tkví právě ve službě, v neuvěřitelné píli a pohotovosti, s níž zajišťoval hudební provoz kapely a vybudoval hudební archiv, dnes proslulou kroměřížskou sbírku. 

Když se biskup Lichtenstein v roce 1670 sháněl po novém hudebníkovi na uvolněné komornické místo, zmínil se ve svém dopise Schmelzerovi, že "uprchlý Biber totiž hrál nejen na housle, basu a violu da gamba, ale vyznal se trochu i v komposici". Nabízí se nám zajímavé srovnání jeho plynulého stylu se stylem kroměřížského kolegy trubače Pavla Vejvanovského. Možná spolu studovali, oba si jeden druhého vážili jako virtuza na svůj nástroj, inspirovali se vzájemně ke stylizaci svých partů a zůstali spolu po celý život v kontaktu, díky kterému se nám vůbec v Kroměříži Biberovy skladby dodnes dochovaly. Jejich skladby, na poslech často velmi podobné (a moderními edicemi také často přiřknuté Vejvanovskému) se nejvíce liší hudební gramatičností zápisu a vypracováním vnitřních hlasů a basu. Sólové houslové party Biberových skladeb patří technicky mezi nejnáročnější, jaké kdy byly pro tento nástroj napsány a party určené Vejvanovskému jsou dodnes na přirozené trompetě "stěží splnitelné". 

Na svém kontě má Schmelzer řadu prvenství: byl prvním neitalským dvorním kapelníkem ve Vídni, nejvěhlasnějším houslistou své doby, zakladatelem tzv. jihoněmecké houslové školy, která dosavadní literaturu pro tento nástroj obohatila o vypsané užívání akordické hry, o užívání tzv. "scordatury", tedy jiného, zvláštního ladění houslí, nutného pro dosažení určitých efektů v akordické hře. Bravurně technicky stylizoval jednotlivé instrumentální party a zde mu jistě pomáhala vlastní polyinstrumentalistická zkušenost. Ve svých dvorských tancích zpracovával (tak trochu "folkloristicky") rázovité lidové tance, které dvoru zněly exoticky; zdokonalil formu programní sonáty, atd. atd. Téměř nikdo nezná jeho krásné mše, moteta a vánoční kantáty, vlastně "pastorely", jak je známe z české hudby 18. a 19. století. 

Vzorná stylizace jednotlivých, často krajně náročných partů, melodická vynalézavost, logičnost, efektnost, to vše jistě způsobilo, že se tato hudba hojně opisovala a hrála. V Kroměříži se řada Schmelzerových skladeb dochovala dvakrát i třikrát, zřejmě spojením několika různých původních sbírek v jeden celek. Tak například SONATA à 5 se zachovala dvakrát (byla omylem vydána a natočena jako skladba Pavla Vejvanovského). 

Podrobnosti viz MK0028, MK0031, MK0033