Konvergence / T. Takemitsu, M. Plachká, T. Pálka, O. Štochl, Jan Rybář, K. Saariaho (1930 - 1980)
Kód položky: MK0057

Toru Takemitsu (1930-1996)
Rain Spell pro flétnu, klarinet, harfu, klavír a vibrafon, je samostatnou částí volného projektu komorních skladeb různého obsazení nazvanéhoWaterscape (Vodní stvol), na němž Takemitsu pracoval v letech 1974-82 a jehož dalšími částmi jsou skladby Garden Rain Rain a Tree Rain Comming. Hudební materiál je různý, společné je kompoziční vyjádření téže ideje, která se v autorově tvorbě poprvé objevila už v roce 1963 v elektroakustické Water Music: Takemitsu byl trvale fascinován tématem vody ve všech jejích podobách a stavech: „Když přemýšlím o hudební formě, představuji si ji tekoucí: přeji si, aby i hudební proměny byly plynulé, jako příliv a odliv.“ Kompoziční struktura skladby odráží tutéž rozdílnost v jednotě jako zvlněná hladina tekoucí vody: stopa paměti zážitku se mění v hudbu tak samozřejmě jako japonská kaligrafie v poezii. Tóny plynou v čase, ticho prostupují neopakovatelné události plynoucí jako voda. Rain spell je hudbou o hudbě, tichou poctou vodnímu živlu, vzpomínkou na pocit, který magicky vyvolala a odrazem touhy ho ve stopě paměti uchovat. Začíná tam, kde končí slova a v kapkách deště uniká do ticha.
Dílo vzniklo pro japonský soubor Sound Space Ark, který je poprvé uvedl v Jokohamě počátkem roku 1983.
Michaela Plachká (1981)
Pro housle, violu, violoncello
„Trio vzniklo v létě 2006 na kurzech v rakouském Mürzzuschlagu. Bylo inspirováno echem tyrolských Alp a myšlenkou vzájemnosti, která může vzniknout pouze mezi členy jedné rodiny či domácnosti. Nástroje tedy vidím jako trojčlennou rodinu, která si mezi sebou předává jakousi pomyslnou štafetu. Vzniká tření a napětí, které se uvolní v poklidné až meditativní ploše. Ta je přeneseně zároveň i echem předchozích událostí. V poslední části skladby napětí znovu kumuluje až do závěrečného vyvanutí. Skladba je vyjádřena ve zhuštěné informaci. Významnou úlohu hraje prvek barvy. Pro harmonickou stavbu je typické přesouvání tonálního centra, nejedná se však o tonální kompozici v tradičním smyslu slova.“
Tomáš Pálka (1978)
XI /Jedenáct/ pro 2 klarinety, basklarinet, klavír, harfu a marimbu (2000/2001)
Číslo „11“ je jediné prvočíslo, které je tvořeno 2 stejnými ciframi. Toto číslo se zde pro mne stává symbolem, konstantou, která provází celou skladbu. Je ukryta v tektonickém řádu od intervalového uspořádání až po rozvrstvení kompozice jako celku. „Chtěl jsem vytvořit 11 krátkých subtilních skladbiček, které jsou vzájemně tématicky propojeny. Jejich nálada - emoce - se objevuje znovu v nových souvislostech, až je nakonec umlčena v poslední, nejtišší části. Tentýž materiál je nazírán z jedenácti emocionálních úhlů. Jejich polarita se v průběhu více či méně vzdaluje, podobně jako například u principu variačních technik. Snad bych mohl tento princip přirovnat například k obrazům amerického malíře Jacksona Pollocka, kde v množství barevných vrstvených čar vnímám různé vrstvy pokaždé s jinou intenzitou, přesto, že v celistvosti se jedná o stále tentýž výjev.“
Ondřej Štochl (1975)
Veduty mikrosvěty velkoměsta
Tento pětivětý cyklus volně navazuje stavbou celku na princip harmonické polarity. Zatímco liché věty mají každá své harmonické pole, které se pohybuje mezi oběma protipóly (nebo se k jednomu přiklání), sudé využívají pouze těchto protipólů - hranic harmonického spektra, přičemž jejich průběh je zrcadlový. Tektonika celé skladby i jednotlivých vět stojí v pozadí za nejnápadnější složkou hudebního projevu, kterou je barva a instrumentace. V témbrové rovině je nejvíc intuice, drobných i nápadných kontrastů, které na sebe strhávají nejvíce pozornosti. „Když jsem měl podstatnou část již hotovou, uvědomil jsem si, že se mi její drobné úlomky nejvíce vybavují na těch nejobyčejnějších místech pražského centra. Při čekání na tramvaj, cestě na nádraží nebo do práce. Ty šedivé a na první pohled nijak nepřitažlivé ulice, dvory a různé zapadlé koutečky jsou totiž úžasnými místy pro klidné přemítání. Asi je to jejich anonymitou, ale přímo vybízejí k představám o všech těch mikrosvětech, které jsou za každým oknem jiné. Právě ta anonymita jim v mých očích dodává mnoho vnitřní autonomie a tím i zajímavosti. Snad mě tak přitahují hlavně proto, že se o jejich přitažlivost nikdo moc nesnaží, že jsou tak všední. Zůstávají téměř beze změn, ‚nepřetvařují' se…
Jan Rybář (1981)
27 akordů pro housle, violoncello a klavír (2005)
Skladba vznikla v létě a na podzim roku 2005. Její průběh je strukturován na základě 27 předem připravených souzvuků. Ty určují jak harmonický, tak i melodický charakter kompozice. Tento způsob práce dává skladbě celkově statický a poklidně melancholický ráz. Melodické pohyby smyčcových nástrojů jemně prolínají jednotlivé souzvuky, které se po celou skladbu postupně proměňují a vnášejí do ní i proměnlivost emocionální. Ta se pak pohybuje od nervních, pohyblivých úseků až po závěrečnou katarzi.
Kaija Saariaho (1953)
Práce s elektronickým médiem má pro dílo Kaiji Saariaho zásadní význam ve všech rovinách, pomocí něho objevila nové aspekty živého projevu a naopak živý projev ovlivnil způsob využití možností nabízených elektronikou, jako tomu je ve skladbě Lichtbogen pro devět hudebníků a elektroniku z roku 1986, v níž nové médium vstupuje do světa tradiční živé interpretace jako rovnocenná složka společně vytvářeného celku. Hudba má k názvu skladby jen asociativní vztah: inspiroval ho autorčin zážitek z pozorování polární záře v době, kdy ji začínala koncipovat, proto Oblouk světla. Od harmonických struktur, objevených ve spektru violoncellového tónu počítačovou analýzou, Saariaho odvozuje harmonie, s nimiž ve skladbě pracuje. Použila počítačový software, vyvinutý v pařížském IRCAMu, zvlášť pro harmonii i rytmus. Hudební proud nabývá podoby zvolna plynoucích barevných proměn, spojuje tóny, vícezvuky a multifonické komplexy a užitím živé elektroniky při provedení stírá i rozdíly v nástrojové hře. Naprogramovaná interpolace rytmických vzorců v čase vytváří v detailu živě proměnlivou strukturu.
Skladbu Lichtbogen Kaija Saariaho věnovala skladateli a dirigentu Paulu Méfanovi.
Interpreti
Konvergence
flétna: Magda Čáslavová (1,20)
klarinet: Jiří Mráz (1,3-13), Irvin Venyš (3-13)
basklarinet: Jan Mach (3-13)
housle: Viktor Mazáček (2,20), Irena Štochlová (14-18,20), Matěj Vlk (14-19)
viola: Ondřej Štochl (2,14-18,20)
violoncello: Helena Velická (2,14-20)
kontrabas: Ondřej Melecký (20)
klavír: Tomáš Pálka (3-13), Jan Rybář (1,19,20)
harfa: Jana Mandelová –(1,3-13,20)
kytara: Jan Tuláček (14-18)
marimba: Junko Honda (3-13)
bicí nástroje: David Růžička (1,20)
elektronika: Ondřej Urban (20)
dirigent: Jan Svejkovský (3-13,
world première recording
Celkový čas: 71:32