Šest koncertantních kvartet / Six Concertante Quartets complete / Antonín VRANICKÝ (WRANITZKY) (1761 - 1820)

Kód položky: MK0040

Významným mezníkem v životě Antonína Vranického byl rok 1790, kdy vstoupil do služeb knížete Františka Josefa Maxmiliána Lobkowicze: nejprve jako jeho učitel hudby, zároveň však měl na starosti i hudební produkce, které začal hudbymilovný kníže záhy pořádat ve svém paláci. V roce 1797 byla oficiálně ustavena stálá lobkowiczská kapela, která brzy patřila k nejlepším ve Vídni. V jejím čele stanul právě Antonín Vranický. Měl na starosti přípravu jejího repertoáru, včetně pořizování hudebnin, nákup nástrojů, hrál sólové housle a řídil hudební produkce nejen ve Vídni, ale i na lobkowiczských sídlech v Čechách (Praha, Roudnice, Jezeří), kam Lobkowicz se svým dvorem v letních měsících pravidelně zajížděl. 
Antonín Vranický (Wranitzky) byl plodným a ve své době renomovaným vídeňským skladatelem. Většina jeho skladeb je dochována v lobkowiczské hudební sbírce, na jejíž tvorbě a tím i výsledné podobě se v období Františka Josefa Maxmiliána Lobkowicze značnou měrou také sám podílel, neboť pořizování notového materiálu pro hudební produkce kapely patřilo k jeho povinnostem. 
Kromě menšího počtu děl duchovních (1 mše, 2 graduale a 4 moteta) a několika drobných vokálních skladbiček jsou to četné orchestrální skladby (2 ouvertury, 15 symfonií a další drobnější kusy, např. tance a pochody), 22 instrumentálních, především houslových koncertů. V největším množství jsou však zastoupena díla komorní (88), určená především pro smyčce, a to v obsazení od sólových houslí až po noneto, v několika případech pak i v kombinaci s dechovými nástroji. Nejpočetnější skupinu v nich představují smyčcové kvartety (30). 
Šest koncertantních kvartetů vzniklo pravděpodobně ještě před rokem 1800. Jsou dochovány v dobovém opise pod titulem "VI. Quartetti concertanti ¸ 2 Violini, Viola e Violoncello", z něhož byly ve své době nepochybně také hrány. 
Vranického skladby vyrůstají především ze zázemí vrcholného klasicismu, některé z nich však vykazují již i zřetelné raně romantické rysy. V plné míře to platí i o těchto koncertantních kvartetech, v nichž některá místa působí téměř schubertovsky. První tři kvartety (Es dur, C dur, G dur) mají třívětý skladebný rozvrh Allegro-Adagio-Rondo, čtvrtý D dur má místo volné věty Menuet a závěrečnou variační větu. Poslední dva (F dur, A dur) jsou již čtyřvěté. I když po formální stránce nevybočují z běžné dobové praxe (první věty mají klasickou sonátovou formu s ještě poměrně stručným provedením, volné střední věty mají třídílný rozvrh, závěrečná ronda byla rovněž dobovou standardní záležitostí) přesahují tyto kvartety výrazně obvyklý rámec dobové produkce v tomto žánru. O jejich určité výjimečnosti svědčí již poměrně velký rozsah. Na plochách jednotlivých vět však nenajdeme hluchá místa, neboť celým skladbám i jejich částem dává od počátku až do konce velký vnitřní spád a napětí jednak bohatá autorova invence (ať již výrazná, svěží a vtipná témata rychlých vět či citová hloubka a zpěvnost vět volných) i způsob kompozičního zpracování, spočívající zejména v nápadité a skvělé instrumentaci. Autor využívá např. s velkou invencí rozmanitých nástrojových kombinací, hlubší nástroje, zejména violoncello exponuje s oblibou ve zvukově méně obvyklých krajních polohách. Nedominuje zde pouze virtuózně pojatý part prvních houslí, ale vskutku koncertantně a jako zcela rovnocenní partneři jsou zde pojednány všechny čtyři nástroje, a to nejen ve smyslu technické náročnosti jednotlivých partů, ale především tím, že se naprosto rovnocenně podílejí na zpracování hudebních myšlenek a tím i na výsledném celku.  

Interpreti

Première recording